Text pojednává o fenoménu infantilismu jako formě kolektivního regresu, přičemž využívá paralely z biologie, konkrétně zastavení vývoje v určitém stadiu ontogeneze, jak je patrné u neotenických živočichů, jako je axolotl. Autor aplikuje tento koncept na lidskou psychologii a evoluci, kde naznačuje, že k podobnému ustrnutí dochází i u lidí. Text se zaměřuje na specifickou formu schizoidnosti projevující se zejména u vědců a techniků, kteří v pozdějším věku inklinují k náboženským směrům. Tento rozštěp mezi světem profánním a sakrálním je interpretován jako projev infantilismu, který jednotlivcům usnadňuje život vytvořením snesitelné, avšak rozdělené reality. Náboženství je zde nahlíženo jako relikt nesoucí rysy vnitřního rozštěpení prožívaného světa. Tato úvaha kriticky zkoumá vztah mezi individuálním vývojem, společenskou dekadencí a náboženskou vírou jakožto adaptačním mechanismem, který umožňuje lidem čelit složitosti bytí skrze zjednodušující regresivní modely chování a prožívání v moderní společnosti.