Tento text se zabývá filosofickým vymezením subjektu a zdůrazňuje jeho roli jakožto aktivního centra, které dává smysl okolním souvislostem. Autor odmítá pojetí subjektu jako pasivního průsečíku vnějších vlivů. Namísto toho definuje subjekt jako vnitřně integrovanou událost, která se neustále ustavuje skrze své aktivní vztahování k okolí. Každá reakce subjektu je zároveň jeho vlastní akcí, čímž se zpochybňuje čistě kauzální působení vnějšího prostředí. Skutečné působení je možné pouze tam, kde existuje schopnost subjektu na podněty reagovat. Svět je tak nahlížen jako výsledek aktivity a reaktibility nesmírného množství individuálních subjektů, které nelze beze zbytku odvodit z předchozích stavů ani z jiných entit. Subjektivita je tedy základním předpokladem pro jakékoli dění a vzájemné působení v rámci reality. Text tak obhajuje integritu a nezastupitelnost subjektu v procesu neustálého tvoření a přetváření světa prostřednictvím jeho vlastní iniciativy.
Subjekt – důraz na něj
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 2. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Subjekt – důraz na něj
Když dnes mluvíme o „subjektu“, chceme podtrhnout, že nejsou jen okolnosti, prostředí a nejrozmanitější souvislosti (kontexty), ale že jsou také jakási „centra“, díky kterým má vůbec smysl o okolnostech či souvislostech mluvit a uvažovat. Tomu pochopitelně nemůžeme a nesmíme rozumět tak, že vztahy k okolnostem se subjektu vlastně netýkají resp. že jsou pro něho jen čímsi vnějším a tak říkajíc „okrajovým“: subjekt není něčím neměnným, k čemu nějak vztahujeme to, co se vyskytuje kolem něho, nýbrž každý subjekt (jakožto „pravá“, tj. vnitřně integrovaná událost) se ustavuje a děje, uskutečňuje tím, jak se aktivně ke svému okolí vztahuje. To znamená, že ke změněnému okolí se subjektu bude muset aktivně vztahovat také změněným způsobem. Toto aktivní vztahování subjektu k nejbližšímu okolí nazýváme jeho „reakcemi“; a každý reakce je nutně zároveň akcí, tj. je podnikána subjektem jako aktivní odpověď na to či ono, čím je obklopen a s čím je konfrontován. Není tomu tak, že by ono místo, kam subjekt jakoby postavíme, bylo jen průsečíkem mnoha z okolí působících činitelů, nýbrž samo takové „působení“ předpokládá, že subjekt na něco z okolí reaguje, že to nějak registruje a že na to odpovídá. Tam, kde na nějaké „působení“ nic neodpovídá, tam žádné skutečné působení není možné. To, co vypadá jako kauzální působení (ve smyslu causa efficiens), je ve skutečnosti vždy umožněno a prostředkováno reaktibilitou toho, nač je takzvaně „působeno“. A protože hromada není schopna žádné celkové (jednotné) akce a tudíž ani reakce, jde vždy o reaktibilitu nějakého subjektu resp. celé řady subjektů, třeba obrovského množství subjektů (kde však každý subjekt musí být aktivní a tudíž i reagovat sám za sebe, i když v kontextu s ostatními). Z toho všeho nutně vyplývá, že všechno, co se v tomto světě odehrává, je umožněno a založeno aktivitou (a reaktibilitou) nesmírného množství subjektů, přičemž tyto subjekty nemohou být odvozovány ve své úplnosti z ničeho předchozího, již před nimi daného, tedy ani z jiných subjektů.
(Písek, 070204-1.)