Tato úvaha zkoumá pojem času jako specifickou formu nepředmětné skutečnosti. Autor zařazuje čas po bok dalších entit, jako jsou subjekt, svět v celku nebo pravda, které nelze plně redukovat na jejich předmětnou stránku. Podobně jako u světa, i v případě času se nacházíme vždy uvnitř a nemůžeme z něj vystoupit, abychom jej pozorovali jako celek. Text však zdůrazňuje zásadní rozdíl: zatímco v prostoru světa se můžeme pohybovat a vybírat si směr pozornosti, v čase jsme upoutáni k jediné, aktuálně přidělené přítomnosti. Čas je zde chápán jako síla, která nám přítomnost uděluje a rozhoduje o tom, co a kdy je pro nás přítomné. Nemáme možnost přímo zasahovat do jiného časového bodu než toho, který nám je právě dán. Čas tak představuje určující rámec naší existence, který je ze své podstaty nepředmětný a lidskou vůlí nezvladatelný.
Čas jako nepředmětná skutečnost / Nepředmětné skutečnosti
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 2. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Čas jako nepředmětná skutečnost / Nepředmětné skutečnosti
Obvykle jsem jako příklady nepředmětných skutečností uváděl: a) subjekt, který je ex definitione míněn jako non-objekt, ale má přitom nepřehlédnutelnou předmětnou stránku; b) svět (v celku), který nikdy nemůžeme mít (jakožto celek) „před sebou“, neboť jsme vždycky už v něm (přičemž nejrůznější jeho složky před sebou mít můžeme, aniž by to znamenalo, že je můžeme redukovat na jejich předmětnost); c) pravdu, a to jako příklad „ryzí nepředmětnosti“, která vůbec předmětnou stránku nemá (pokud ovšem ji odlišujeme od jakéhokoli uplatnění pravdy, jako je např. pravdivý soud, pravdivý výrok, pravdivý čin, případně pravý či správný čin, atd.). Pochopitelně by bylo možno takových příkladů uvést celou řadu. – Jako jeden ze zajímavých a významných příkladů lze uvést také „čas“. V jistém smyslu o něm platí totéž, co jsme řekli o světě: nikdy nemáme celý čas před sebou jako nějaký předmět, nikdy z času nemůžeme vystoupit, ale vždycky jsme už v něm, uprostřed postupujícího, běžícího času. A přece je tu závažný rozdíl: i když také svět a všechny vnitrosvětné skutečnosti jsou v čase a jsou jaksi „podrobeny“ času, je pro ně čas něčím jiným a také jinak než pro nás. Části světa můžeme mít (přinejmenším v některých případech) opravdu „před sebou“, a do jisté míry si můžeme i vybírat – můžeme svou pozornost zaměřovat různými směry. Naproti tomu náleží k bytostné povaze času, že si vybírat nemůžeme, že nemůžeme přesouvat svou „přítomnost“ dopředu či dozadu a na různá místa, ba že to je jakoby čas sám, který nám naši přítomnost jakoby „přiděluje“, „uděluje“, ba jako by nás k té či oné přítomnosti připoutával. A ještě něco navíc: je to čas, který rozhoduje nejen o naší přítomnosti ve světě, ale také o přítomnosti věcí (a také druhých bytostí, událostí, procesů atd.) pro nás – nemůžeme např. nikterak přímo zasáhnout do jiných „přítomností“ než právě do té, která nám je aktuálně přidělena.
(Písek, 070209-1.)