Text zkoumá vztah mezi demokracií a filosofií a argumentuje proti hledání filosofických základů či zdůvodnění demokratických systémů. Autor tvrdí, že ačkoli je demokracie legitimním předmětem filosofické reflexe a analýzy, filosofie nemůže 'zakládat' politické struktury o nic více, než může zakládat fyzikální zákony, jako je gravitace. Úlohou filosofie není poskytovat recept na ideální demokracii, nýbrž kriticky zkoumat její teoretické i praktické aspekty. Autor dále rozebírá historické a kulturní souvislosti mezi oběma sférami. Zatímco filosofii se lépe daří v demokratickém prostředí, které ji mocensky nediriguje, historie – zejména Sókratův proces – připomíná, že i demokracie se může vůči filosofii vážně provinit. Text tak zdůrazňuje rozdíl mezi filosofickým tázáním se po demokracii a mylnou snahou o její ustavení na čistě filosofické bázi.
Demokracie a filosofie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 2. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Demokracie a filosofie
Na špatně položené otázky nemůže být nalezena odpověď, která dává smysl. V našem případě se nemůžeme tázat na filosofické základy (nebo předpoklady) demokracie. To však nesmí být zjednodušováno způsobem, jaký předvedl Martin [Šimsa – pozn. red.]. Když říkám, že demokracie nepředstavuje specificky filosofické téma, neznamená to, že se tématem filosofické reflexe nemůže stát. A to už jenom proto, že tématem filosofických reflexí se může stát cokoli, a tudíž také demokracie. Filosofie však některé věci, které tematizuje a jimiž se může právem zabývat, nemůže „zakládat ani „zdůvodňovat“, protože to prostě nedává smysl. Tak kupř. nemůže být na nějakých filosofických základech postavena gravitace nebo evoluce, stavba domu ani mostu, horolezectví ani fotbal, život městský nebo venkovský, ekonomická reforma ani nový jízdní řád, a to i když to vše může být legitimně podrobeno filosofické reflexi. A to zajisté platí taky pro všechny formy společenského i politického života a zřízení. Filosofie nejen může, ale má a dokonce musí analyzovat všechny stránky té či jiné teorie demokracie, ale také té či jiné skutečné, prakticky fungující demokracie, ale nikdy nemůže podávat nějaký recept, jak ustavit a provozovat ideální demokracii. – Něco jiného je, chceme-li posoudit vztah mezi demokracií as filosofií jako určitých kulturních a „politických“ (obce se týkajících) fenoménů. Filosofii se jistě mnohem lépe daří v demokratickém prostředí, protože v takovém prostředí není přímo mocensky dirigována ani reglementována; to pro ni může být důvodem, proč má větší sympatie pro demokracie než pro autoritativní politické režimy. Ale z historie nemůže být nikdy zapomenut příklad Sókratův a to, jak soud nad ním se stal soudem nad demokracií (aspoň jak to viděl a jak nám to vylíčil Platón). Také demokracie se může vážně provinit vůči filosofovi a filosofii.
(Písek, 070211-3.)