Text rozebírá metodologický problém interpretace biologické evoluce. Ačkoliv se složitější organismy nepochybně vyvinuly z forem jednodušších, autor argumentuje, že v rámci vědeckého výkladu a porozumění musíme postupovat opačně: nižší a jednodušší formy je třeba chápat skrze prizma forem vyšších a složitějších. Hlavní potíž totiž tkví v naší neustálé tendenci redukovat a nepřiměřeně zjednodušovat nižší úrovně bytí, což následně znemožňuje uspokojivě vysvětlit vznik budoucí komplexity. Tento epistemologický problém autor ilustruje na historickém vztahu anorganické a organické chemie i na současných pokusech o umělé vytvoření života v laboratorních podmínkách. Zdůrazňuje, že jakýkoliv laboratorní úspěch, který nutně vyžaduje zásah člověka coby „vyšší“ instance, neposkytuje adekvátní vysvětlení přirozeného evolučního vývoje, jenž probíhal autonomně bez vnější asistence. Text tak kritizuje vědecký redukcionismus a volá po hlubším porozumění vnitřní složitosti prvků, které tvoří základy života, aniž by bylo nutné uchylovat se k metafyzickým konceptům „živé síly“.
Vývoj (evoluce) / Evoluce (vývoj)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 2. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Vývoj (evoluce) / Evoluce (vývoj)
Vývoj organismů nepochybně probíhal tak, že složitější, komplikovanější se „vyvinulo“ z jednoduššího, primitivnějšího. To však vůbec neznamená, že můžeme stejně postupovat i ve své objasnění, ve svých interpretacích; tam naopak platí, že jednoduché musíme vysvětlovat ze složitějšího, nebo lépe a přesněji, že nižší musíme chápat na základě porozumění příslušnému vyššímu. Vlastní problém totiž spočívá v tom, že my de facto nejsme s to do všech nuancí a do hloubky poznat právě to nižší a nejnižší, že jsme nejen nakloněni, ale nejčastěji přímo nuceni to „nižší“ zjednodušovat. A pak ovšem není žádného divu, že z toho nikoli nutně jednoduchého, nýbrž právě námi zjednodušeného nejsme schopni to složitější a „vyšší“ vyložit a objasnit. Je to vlastně jen od jisté doby krajně bezdůvodný předsudek, když máme třeba za to, že nám anorganická chemie spolu s fyzikální chemií dostatečně objasňují vzájemné chování atomů různých prvků. Najednou se ukáže, že některé atomy se mohou za určitých okolností začít chovat nesmírně komplikovaně, těžko předvídatelně, a my najednou musíme založit vedle anorganické chemie chemii organickou (zdálo se to kdysi být něčím tak nepochopitelným, že se chemici neváhali chopit jakési dlouho nedržitelné hypostaze jakési „živé síly“, bez níž by ta nepřehledná a jakoby nepředvídatelná rozmanitost organických sloučenin nikdy nemohla vzniknout. Pak se ukázalo, že to laboratorně všechno můžeme docela slušně zvládnout, pokud jde o samy různé sloučeniny, ale potíž se jen posunula k jiné metě: co zatím nedokážeme „uměle“ sestrojit a vyrobit, to jsou živé bytosti (organismy). Ovšem situace se nesmírně komplikuje, když si uvědomíme, že už sama velkovýroba některých (pro nás důležitých) organických sloučenin vůbec nemůže sloužit k vysvětlení, jak mohou být – ostatně jen některé – organické sloučeniny vytvořeny v přírodě bez nás, bez asistence člověka (tedy něčeho „vyššího“ a „složitějšího“). Nelze mít pochybností o tom, že v přírodě k něčemu podobnému dochází jinak, takže také naše vysvětlení musí být přinejmenším po některých stránkách odlišné. A až se někdy zdaří vytvořit uměle nějakou sebe jednodušší živou bytost, bude to zase člověk, kterému se to podaří, a nebude to nikdy dostatečným objasněním toho, jak živé bytosti vznikly „vývojem“, tj. bez zásahu (intervence nebo nějaké asistence) něčeho „vyššího“.
(Písek, 070213-1.)