Tento text se zabývá filosofickou otázkou původu času, přičemž rozlišuje mezi obecným časem a individuálním časem konkrétní události. Obecný čas je nahlížen jako výsledek vzájemného pronikání časových polí jednotlivých událostí, zatímco individuální čas je nerozlučně spjat s vnitřním děním události samotné. Klíčovým problémem studie je zjištění, že žádná událost si nemůže svůj čas vytvořit sama, ani jej nemůže převzít od jiné již jsoucí události, neboť k zahájení svého vlastního dění musí mít čas k dispozici již v předstihu. Autor dovozuje, že čas, který je události na jejím počátku udělen, má charakter „budosti“ a nemůže pramenit z ničeho minulého či předmětného. Hlavním závěrem textu je tvrzení, že prvotní zdroj času (arché) je třeba hledat výhradně v oblasti ryzí nepředmětnosti, která předchází veškerému jsoucnu a umožňuje iniciaci událostného dění. Tím se otevírá prostor pro pochopení časovosti mimo rámec tradiční předmětné ontologie.
ARCHÉ času (unde tempus?) / Nepředmětnost a čas („originérní“) / Čas a ryzí nepředmětnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 3. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
ARCHÉ času (unde tempus?) / Nepředmětnost a čas („originérní“) / Čas a ryzí nepředmětnost
Pokud jde o „obecný čas“, který je založen na překrývání, vzájemném pronikání a jakoby „skládání“ časových polí individuálních (pravých) událostí (a je proto vždy závislý na sestavě takových událostí v určitém regionu a tedy „relativní“ vzhledem k nim), je hned z tohoto vymezení zřejmé, že jeho původ není jeden, nýbrž mnohočetný. A pokud jde o individuální čas jednotlivé události, je to její vlastní, přivlastnění, takříkajíc „privátní“ čas, nerozlučně spjatý s děním této události. (Zároveň je třeba pamatovat na problém, do jaké míry je možno ono individuální časové pole, které má svůj „původ“ v individuální, konkrescentní události, může být považováno za výsledek akcí, aktivity této události; to musí být zkoumáno zvlášť.) V každém případě však navíc před námi zůstává jeden základní problém, který musíme alespoň prozkoumat, nebudeme-li schopni ani naznačit jeho řešení. Jde totiž o to, že událost si sama svůj (vlastní) čas nemůže udělit ani vytvořit. může jej jen využít – ale to vskutku „může“ pouze za předpokladu, že se děje, že se už začala odehrávat. Aby takový začátek svého událostného dění mohla událost nastartovat, musí k tomu mít k dispozici nějaký jí udělený nebo přidělený „čas“: přidělení tohoto času musí nezbytně předcházet počátku událostného dění (tj. dění vnitřně sjednoceného v jednu událost). Ovšem původ tohoto vlastního času události nemůže být této události udělen ani propůjčen, iniciován či předán žádnou jednotlivou událostí jinou, rozhodně ne jakýmkoli jejím aktem, akcí, aktivitou (zatím nechávám stranou jinou možnost „předání“, to musí být prozkoumáno zvlášť). Jde zejména o to, že čas, který musí být každé události individuálně udělen, je na počátku naprosto převážně, ne-li výhradně její „budostí“ – a jakožto takový nemůže mít svůj počátek a původ v ničem již jsoucím, a už vůbec v ničem bylém, již minulém. A tak dospívám k nutném závěru, že poslední (resp. první) zdroj či původ času nemůžeme hledat v ničem daném, jsoucím, předmětném, dokonce ani jen částečně předmětném (jako jsou třeba ty druhé pravé události, což by ovšem stejně neřešilo otázku toho „prvního počátku“), ale pouze a výhradně v „čemsi“ ryze nepředmětném.
(Písek, 070303-2.)