Text se zabývá ontologickou povahou času a jeho generováním, přičemž klade důraz na prvenství budoucnosti. Autor argumentuje, že čas musí odněkud vyvěrat, a jelikož jeho podstata spočívá v budoucnosti, musí budoucnost přicházet z jiného zdroje než z minulosti či přítomnosti. Tato úvaha vede k přehodnocení tradičního chápání skutečnosti, které je dosud ovlivněno řeckým dědictvím redukujícím jsoucno pouze na to, co je aktuálně přítomné. Skutečnost je zde nahlížena jako širší koncept zahrnující i to, co teprve přichází, přestože aktuálně není jsoucí. V závěru jsou předestřeny dvě hypotézy o původu budoucnosti: buď je generována vnější „před-budoucí“ instancí, která ji světu přiděluje, nebo disponuje schopností samogenerace a aktivního přicházení do světa. Tato reflexe vybízí k odklonu od statického pojetí reality směrem k dynamickému chápání času jako neustálého procesu tvoření a přicházení nového, což zpochybňuje zažité metafyzické vzorce a otevírá prostor pro nové ontologické vymezení vztahu mezi jsoucnem a časem.
Čas – generování
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 3. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Čas – generování
Čas musí „odněkud“ přicházet; a protože k času náleží také – a dokonce především ! – budoucnost, musí odněkud přicházet právě budoucnost. A ta nemůže přicházet z minulosti, ba ani s aktuální jsoucnosti (ta by ve vztahu k oné „budoucnosti“, která by měla být „generována“, stejně byla minulostí). Tato úvaha vede k několika závažným závěrům: 1) budoucnost není a nemůže být „prázdná“, ale je to významná složka skutečnosti – je to skutečnost, která sice „není“ (tj. není aktuálně „jsoucí“), ale přesto je skutečností, pravou skutečností; 2) musíme proto zásadním způsobem změnit své chápání skutečnosti, musíme své pojetí rozšířit, neboť řecký odkaz, pod jehož vlivem stále ještě jsme a který skutečnost redukuje na to, co právě aktuálně „jest“, co právě v této chvíli, hic et nunc, vchází do světla a tak se „ukazuje“, je skreslující, ba mystifikující (a stejně se s ním nedá důsledně pracovat, ale jen „žonglovat“); 3) zbývají tedy dvě možnosti: buď a) je tato přicházející budoucnost generována „něčím“ před-budoucím, co samo nepřichází, ale budoucnost k nám (ke světu, do světa) je posílá, vysílá a nám (světu) ji „přiděluje“, anebo b) tato budoucnost se generuje sama, tj. je skutečná právě tím, že se sama generuje, a pak je skutečná také v tom, že také samá k nám (ke světu, do světa) opravdu přichází.
(Písek, 070312-1.)