Text se zabývá povahou filosofického myšlení a jeho odlišností od vědeckých metod. Autor zdůrazňuje, že filosofie postrádá závazná východiska či jednotné postupy. Hlavním požadavkem na filosofa je však důsledná systematičnost, která brání vzniku nesouvislých myšlenkových celků obklopených nesmyslností. S tím úzce souvisí nárok na kritičnost, projevující se jak v sebereflexi, tak v otevřenosti k dialogu s jinými směry. Klíčovým prvkem je pak úsilí o „pronikání k principům“, inspirované T. G. Masarykem. Cílem tohoto procesu není nastolení obecně platných dogmat, nýbrž odkrývání skrytých a často neuvědomělých předpokladů, které formují naše myšlení. Teprve jejich vyjevením a kritickým rozborem lze dosáhnout hlubšího porozumění a zhodnocení dané filosofické pozice. Filosofie je tak chápána jako náročná intelektuální práce směřující ke kořenům lidského uvažování skrze dialog a soustavnou analýzu vlastních i cizích východisek v neustálé snaze o nalezení vnitřní logické provázanosti.
Filosofie – přístupy / Přístupy filosofické
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 3. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Filosofie – přístupy / Přístupy filosofické
Pro filosofování nejsou nejen žádná východiska naprosto závazná, ale všeobecně a jednoznačně závazné nejsou ani myšlenkové přístupy a postupy; už v tom se zřejmě ukazuje odlišnost filosofie a filosofování od způsobů práce vědecké. Jediné, co lze od filosofů a od filosofického myšlení kategoricky žádat, je vážné a důsledné myšlení systémové resp. systematické, tj. hledání takových postupů myšlenkových, které na sebe navazují, které spolu „logicky“ souvisí, které nepředstavují jen nějaké omezené, disparátní okruhy jen v podobě ostrovů, jež se jen někdy a v něčem otvírají „smyslu“, aby se někde na svém okraji, na svých březích opět nořily do oceánu nesmyslnosti, tekuté nepropojenosti a myšlenkové neuchopitelnosti. Tento požadavek je zároveň nerozlučně spjat s požadavkem kritičnosti (zejména vůči vlastním postupů, ale také vůči východiskům, přístupům a postupům jiným, neboť principiálně nemůže žádná opravdový filosof akceptovat nemožnost rozhovoru, dialogu a věcné diskuse s jinými filosofy a odlišnými filosofiemi – to je ovšem velká a málokdy zvládnutá ambice). A tyto oba požadavky zase nutně vedou k dalšímu od nich neodlučnému požadavku, totiž k závazku principiálnosti, k onomu masarykovskému „donikání k principům“ (pochopitelně nikoli s cílem dosažení nějaké obecné platnosti a závaznosti takových principů pro všechny, nýbrž naopak ve smyslu odkrývání a odhalování takových principů a předpokladů, která ani nebyly vysloveny, ba ani myšlenkově uchopeny, ale musí být kritickou, systematickou a právě ke kořenům a k počátkům pronikající náročnou prací hledány, nalézány a náročným rozborům a jiným úvahám podrobovány a tak váženy a hodnoceny). Tím je zároveň řečeno, že smyslem hledání takových principů není nalezení společného a závazného základu pro všechnu filosofii, ale naopak odhalování nepřiznaných a často vůbec neuvědoměných předpokladů, které vyjeví svou problematičnost teprve tehdy, kdy jsou řádně vytaženy na světlo.
(Písek, 070315-1.)