Text podrobuje ostré kritice politické postoje Jana Duse, kterému vyčítá neschopnost orientovat se v současné politice a tendenci k paušálnímu odsuzování. Autor tvrdí, že se Dus účelově obrací do minulosti, aby si vytvořil nepřítele v podobě J. L. Hromádky, proti němuž bojuje pomocí prázdných frází bez hlubšího studia jeho díla či komunismu jako takového. Toto chování je interpretováno jako forma sebevymezení skrze karikovaného nepřítele, což odpovídá Schmittovu pojetí politična. Dusův přístup není vnímán jako ojedinělá deviace, nýbrž jako symptom širšího a nebezpečného společenského trendu, který se v českých dějinách opakovaně objevuje v krizových obdobích, například během druhé republiky, po únoru 1948 či v době po srpnové okupaci. Text varuje před přehlížením těchto projevů a zdůrazňuje nutnost jejich správné společenské diagnózy a dešifrování, neboť podobné nálady mohou nahrávat destruktivním politickým tendencím a ohrožovat demokratický diskurz.
[Kritika Jana Duse, resp. jeho názorů na politiku]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 3. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
[Kritika Jana Duse, resp. jeho názorů na politiku]
Honza Dus utíká od povinnosti se trochu víc orientovat v současné politické situaci tím, že se jednak obrací do minulosti a jednak že tam vyhledává nepřítele. Je poplaten negramotnému trendu strkání všeho do jednoho pytle (v tomto případě komunismu), a protože to říkají všichni, chce se vydělit a ozvláštnit tím, že nepřítele hledá takříkajíc ve „vlastních“, tj. církevních, křesťanských řadách. A protože chce vyzvednout sám sebe (nejspíš jen ve vlastních očích, neboť bychom ho museli podezírat z nedostatku inteligence, kdybychom předpokládali, že chce přesvědčit někoho jiného, kdo je „na úrovni“), musí najít nepřítele velkého – tj. Hromádku. Jemu ovšem nejde vlastně o Hromádku, on ho nepotřebuje číst, studovat a v detailech usvědčovat – jemu stačí jen to jméno jako fanglička, proti které bojuje frázemi a jenom frázemi. Podobně mu nejde ani o komunismus, taky ten nestuduje a nezkoumá, ale zůstává u paušálních odsudků, kterých je dnes plno v ústech podobných harcovníků. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že se mu „politično“ (ve smyslu Carla Schmitta) skutečně smrsklo na sebevymezení vůči skreslenému a karikovanému „nepříteli“. Dosahuje tím jen jednoho: když se někdo zeptá, kdo to je ten Dus, je možno odpovědět: to je ten, co pořád dodatečně a opožděně útočí na Hromádku. Dus se tím takto sám definuje tímto ubohým způsobem – už nedělá vůbec nic jiného. Je to nepochybně jistá deviace, ale mám hluboké pochybnosti, že by to bylo možno smést se stolu tím, že věc přenecháme péči psychiatrů. Jednak není Dus typově výjimkou, takových je mnoho, i když si našli jiného „nepřítele“; zejména však podobné tendence a nálady nepochybně nahrávají (nebo by mohly nahrávat) povážlivým a vposledu nebezpečným tendencím, jejichž mohutné šíření známe z jistých neblahých dob např. druhé republiky, z doby poválečné a poúnorové, pookupační atd. Jsou to příznaky, které nesmíme přehlížet, ale musíme je umět dešifrovat a dospět k správné diagnóze.
(Písek, 070320-2.)