Tato filosofická studie se zabývá fundamentální ontologickou otázkou po povaze jsoucna, přičemž navazuje na aristotelskou tradici a sokratovský koncept vědoucího nevědění. Autor rozvíjí tezi, že každé tázání po tom, co jest, nutně předpokládá jisté předběžné porozumění, které však v sobě často skrývá neuvědomělé předsudky ovlivňující směr bádání. Práce navrhuje zásadní posun v perspektivě: nahlížet jsoucno nikoliv jako statickou entitu, nýbrž jako událostné dění. Skrze toto nahlédnutí vyvstávají do popředí dříve skryté konceptuální rámce a objevují se nové způsoby myšlení o skutečnosti. Jádrem textu je snaha o vymezení události jakožto intencionálního ne-předmětu. Tento myšlenkový model je analogický intencionálním předmětům v matematice či geometrii, vyžaduje však specifické úpravy pro zachycení procesuální povahy bytí. V tomto kontextu text zdůrazňuje, že naše vnímání reality je hluboce zakořeněno v pojmových strukturách, které je nutno kriticky reflektovat. Projekt tak otevírá cestu k hlubšímu porozumění jsoucnu prostřednictvím kategorie události, která překračuje tradiční předmětné chápání světa.
Událost jakožto „jsoucno“ / Jsoucí jako událost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 3. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Událost jakožto „jsoucno“ / Jsoucí jako událost
Přinejmenším od dob Aristotelových si filosofové připomínají (resp. mohou a mají připomínat), že „napořád zůstává otázkou“ (na kterou hledáme odpověď a která nás uvádí do rozpaků), „co je jsoucí“. Tato otázka ovšem – tak jako i v jiných případech – má vskutku smysl jen tehdy, když alespoň něco o „jsoucím“ víme, protože jinak bychom nemohli vědět, nač se vlastně tážeme. To je podstatou onoho slavného sokratovského „vědoucího nevědění“. Kdybychom nevěděli o „jsoucím“ resp. o „jsoucnu vůbec“ naprosto nic, nevěděli bychom ani to, že to nevíme; abychom věděli, že nevíme, co to je „jsoucí“ a „jsoucno“, musíme aspoň něco o „jsoucím“ přece jenom vědět. Vždyť jinak bychom ani nemohli v konkrétních případech rozhodovat, zda něco určitého „jest“ nebo spíše „není“. A dále: pokud bychom ovšem to, co „předběžně“ o jsoucím víme, věděli špatně, chybně, nesprávně, byla by tím nutně ovlivněna i sama otázka po tom, co to vlastně je to „jsoucí“ či „jsoucno“, neboť každá otázka – jak je známo – je nejen otázkou, ale zároveň také něco tvrdí. V našem případě tedy ona otázka, co to je „jsoucí“ či „jsoucno“, zároveň už o jsoucím či jsoucnu něco – správně nebo nesprávně – „ví“ a toto „něco“ také tvrdí. Obvykle o tom ovšem nevíme, protože to nejčastěji zůstává zcela mimo okruh naší pozornosti. Ovšem jakmile začneme zkoumat „jsoucí“ jakožto událostné dění, vyvstanou do zřejmosti jak ony dříve neuvědomované nebo málo uvědomované předsudečné „koncepty“, tak zejména ty nové, na které nejsme dosud zvyklí a které naší pozornosti nadále unikat nemohou. To vše mluví ve prospěch tohoto projektu, kdy hodláme různými způsoby a z různých směrů myšlenkově přistupovat k pojetí (a snad také pojmu) „události“ jako intencionálního ne-předmětu, tedy jako myšlenkového modelu, po příslušných (nezbytných) změnách jakoby analogickému intencionálním předmětům, jako je nějaké číslo nebo nějaký geometrický obrazec.
(Písek, 070331-4.)
* událost (jakožto jsoucno); jsoucí (jako událost);