Tento text se kriticky zamýšlí nad pojetím identity, kterou Lenka Karfíková definuje jako setrvávání bytosti v čase jako téhož subjektu. Autor polemizuje s touto výchozí tezí a poukazuje na to, že v neustále se měnícím světě neexistuje nic, co by bylo identické samo o sobě, neboť každá proměna identitu v přísném slova smyslu ukončuje. Identitu je proto nutné nahlížet jako proces, který je subjektem usilovně dosahován a který zůstává neustále ohrožen vnějšími vlivy. V úvaze jsou rozlišeny dva typy identifikace: vnější identifikace prováděná pozorovatelem a vnitřní integrace samotného subjektu. Právě vnitřní sjednocování je pro identitu rozhodující, neboť umožňuje jsoucnu-události stát se skutečným celkem a zachovávat si svou integritu. Identita v tomto pojetí nepředstavuje statickou kvalitu, nýbrž dynamický výkon vnitřního sjednocení, jímž subjekt ustavuje sám sebe jakožto jednotnou bytost navzdory toku času a okolnímu dění.
Identita (pro bytost)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 4. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Identita (pro bytost)
Lenka Karfíková vychází (v referátu pro Karla Flosse) z toho, že „se ptáme, co pro nějakou bytost znamená „identita“, a sama si hned odpovídá, že „se ptáme, co pro ni znamená být totéž v čase“. V těchto výchozích formulacích vidím několik problematických bodů. Je naprosto správné spojovat onu otázku s určitou „bytostí“, ale jen pokud náležitě zatížíme (tj. vezmeme vážně) tento obrat tak, že se i nadále budeme držet tohoto spojení, této souvislosti „identity“ s určitým subjektem, totiž s nějakou určitou „bytostí“. Pak ovšem nesmíme jen tak lehce přejít k tomu, co to – pro takovou bytost – „znamená“, abychom onu určitou bytost hned jakoby postavili stranou, abychom na ni jako na subjekt jakoby zapomněli, a abychom tak jakoby zcela nenápadně přešli k tomu, co to znamená „pro nás“. Ryze „věcně“ („objektivně“) vzato platí totiž, že „samo o sobě“ není v tomto světě vůbec nic „identického“ – už proto, že není vůbec nic neproměnného, a proměna nutně a vždycky znamená konec „identity“. Můžeme-li proto někdy právem mluvit o totožnosti (identitě), pak výlučně ve smyslu něčeho usilovně dosahovaného a vždy znovu ohrožovaného. A to dále znamená, že toho musí být dosahováno někým (něčím): nějakým subjektem. A zde je rozhodující, v jakém vztahu je ono dosahování identity (totožnosti) k příslušnému subjektu: buď tu jde o subjekt, který sám usiluje o svou totožnost (identitu), anebo o subjekt vnější (subjekt pozorovatele nebo vnějšího „činitele“), který se orientuje ve svém světě (osvětí) a odhaduje, jak určité sub-jevy (přesněji jevící se či registrované „prvky“) k sobě buď náleží nebo nenáleží, tj. zda náleží k “témuž“ jevu nebo k jiným jevům (a proto k „témuž“ jevu vlastně nepatří) V obou případech jde o aktivní identifikaci, ale pokaždé o jiný její typ. Rozhodujícím typem je ovšem to, jak se nějaký subjekt (jsoucno-událost) vnitřně integruje, sjednocuje, aby se stal vskutku celkem a tím získával a udržoval svou „identitu“, tj. to, aby byl stále „týmž“ a tedy sám sebou.
(Písek, 070406-2.)