Tento text zkoumá způsob, jakým relativizujeme zásadní rozdíly mezi kategoriemi za účelem zachování určité kontinuity při současném snížení jejich důležitosti. Autor uvádí příklady, jako je chápání filosofie jako specifického druhu vědy nebo člověka jako zvláštního typu primáta, což jsou interpretace často motivované ideologicky. Ústředním tématem je pak aplikace tohoto přístupu na koncept „události“ coby intencionálního modelu. Událost je zde definována jako zvláštní druh „úsečky“, která však překračuje jednorozměrnost, existuje v čase a prochází vývojovými fázemi. Na rozdíl od statického geometrického modelu může být taková úsečka vnímána jako oživená. Úvaha vrcholí přirovnáním k fyzikální superstruně, která je pojata jako fyzická, zrozená a zanikající entita. Text tak analyzuje, jak se abstraktní modely transformují v dynamické struktury, čímž se mění naše vnímání základních kategorií reality skrze prizma času a života.