Tato úvaha se zaměřuje na filosofickou problematiku „pravé události“ a zkoumá vztah mezi její možností a skutečností. Autor se zamýšlí nad tím, jak je událost na svém počátku přítomna jako celek, aniž by však byla již plně aktuálně uskutečněna. Text kriticky hodnotí metaforu „odvíjení“ a odkazuje na aristotelské pojetí dynamis (možnosti). Klíčovou otázkou je, zda je možnost sama o sobě skutečná a jak se vymezuje vůči nemožnému. Esej dále analyzuje, jestli událost disponuje víceznačným prostorem pro své uskutečnění, nebo zda je její průběh determinován pevnými „mantinely“. Zvláštní pozornost je věnována interakci mezi vnitřním posláním události a vnějšími okolnostmi, které do jejího dění zasahují. Práce tak otevírá hluboký ontologický dialog o povaze času, rozhodování a procesuálním charakteru bytí, v němž se budoucí „úkol“ události stává integrální součástí jejího počátečního zrodu.
Událost – „možnosti“ / Možnost a skutečnost (v rámci „pravé události“)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 4. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Událost – „možnosti“ / Možnost a skutečnost (v rámci „pravé události“)
Když se událost začne „dít“ (říkáme někdy: „odvíjet“, jako by na svém počátku byla už celá „přítomná“, ale ještě zavinutá), musí se něčím řídit, spravovat, musí plnit nějakou úlohu, k níž byla „povolána“, tj. musí se nějakým způsobem vztahovat k „sobě“, jak „ještě není“, ale jak „má být“. V jistém smyslu tedy opravdu je událost jako celek, tj. i s tím, co ještě nenastalo, k čemu ještě nedošlo, co se ještě neuskutečnilo a nemohlo uskutečnit, již na samém počátku nějak „zde“, je „při tom“, neboli je nějak celá přítomna, již od samého počátku celá skutečná. „Odvíjení“ nebo „rozvíjení“ je jen proto nesprávným pojmenováním, protože sugeruje, že to všechno už na samém počátku bylo „uskutečněné“, ale pouze v zavinuté podobě; musíme to sice opravit, ale vlastně jen v jakémsi „detailu“: už od počátku je taková událost „celá“ a jakožto celá ergo také „při tom“, je nějak „přítomna“ – ale nikoli ve formě aktuální skutečnosti. Aristotelés mluvil o (DYNAMIS), tedy „možnosti“ – tak to aspoň překládáme a dnes už dokonce bez vzpomínky na Aristotela sami myslíme. Ale co to je ta „možnost“? Můžeme vůbec nějak rozpoznat a tudíž rozlišit onen rozdíl mezi tím, co je „v možnosti“, od toho, co je „ve skutečnosti“? Je možnost vůbec nějak „dána“? Je sama „skutečná“? Jak je vymezena, ohraničena proti, tomu, co je „nemožné“? Pokud „je“ (tj. „byla“) nějaká možnost již uskutečněna, můžeme předpokládat, že mohla být uskutečněna také jinak? Připouští určitá „možnost“, že by mohla být uskutečněna několika různými způsoby? Je tedy možno „možnost“ chápat jako něco víceznačného? Anebo je tomu naopak tak, že sama možnost je vždy určitá, ale že ona uskutečňující se událost má možnost jakési omezené volby mezi několika „možnostmi“ (třeba jen nepatrně se od sebe odlišujícími), z nichž každá je však naprosto určitá, přesně vymezená? Jinak řečeno: má událost na svém počátku k dispozici více možností, jak se dále „odvíjet“ (jak se „dít“), anebo je třeba to „možné“ chápat spíš jen jako mantinely, v nichž se ono „událostné dění“ nadále musí „držet“? A jak dalece mohou či dokonce musí tyto „mantinely“ počítat s nějakými „možnostmi“, nezávislými (třeba jen v nějaké míře) na „vnitřních možnostech“ dané (začínající) události? V jaké míře a v jakém smyslu mohou takové „vnější“ možnosti (a okolnosti) „ovlivnit“ ono „odvíjení“ událostného dění, jaké je pro událost od jejího počátku jejím „úkolem“ a „posláním“?
(Písek, 070412-1.)