Tento text se zabývá analýzou pojmu „víra“ v učení Ježíše Krista, jak jej prezentují synoptická evangelia, a staví jej do kontrastu s moderním chápáním náboženské věřivosti. Autor zdůrazňuje, že v Ježíšově pojetí víra nepředstavuje soubor dogmatických tvrzení o pevném „předmětu“, nýbrž celoživotní zaměření a postoj k rozmanitým životním skutečnostem, jako jsou strach, nemoc či nebezpečí. Na základě reflexe Emanuela Rádla text poukazuje na to, že Ježíšovo kázání postrádá jakoukoli teoretickou „theologii“ či filosofickou teorii Boha v aristotelském smyslu. Úvaha se dále dotýká vztahu mezi Bohem a vírou v kontextu současné filosofie náboženství, konkrétně díla Nicka Trakakise. Autor argumentuje, že „bůh“ konstruovaný mimo rámec autentické víry je pouhou myšlenkovou modlou. V takovém případě je pak určitý druh atheismu logickou a oprávněnou reakcí na tyto nesprávné interpretace božství i víry samotné. Celkově esej vybízí k návratu k původnímu, existenciálnímu významu víry jako živého postoje.