Stať se zabývá problematikou emergence času a jeho ontologickým statusem. Autor navazuje na filosofické pochybnosti o objektivní realitě času, sahající od Augustina po Kanta, a konfrontuje je se současným vědeckým pojetím jsoucen jako událostí. Hlavním argumentem je, že čas nelze považovat za samostatné jsoucno, ale za nezbytný předpoklad pro jakékoli dění a bytí. Na rozdíl od tradičního pojetí emergence, které předpokládá vznik nového z již existujících struktur, autor navrhuje radikálnější pohled: přicházející budoucnost musí předcházet emergenci nového. Bytí je chápáno jako výkon, který je bez časového rozměru nemyslitelný. Čas (budoucnost) tedy nepramení z minulosti ani přítomnosti, ale tvoří rámec, v němž se uskutečňuje buď čistá tvorba nových událostí, nebo syntéza nového s již daným. Tato perspektiva zásadně mění chápání vztahu mezi časem, tvořivostí a strukturou reality na různých úrovních jsoucna.
Emergence času / Čas – jeho emergence
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 4. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Emergence času / Čas – jeho emergence
Od Kantových dob straší v hlavách filosofů pochybnosti o tom, můžeme-li „čas“ považovat za „skutečnost“. Již Augustin redukoval minulost na vzpomínku a budoucnost na představu; nejnověji převládá zejména mezi přírodovědci chápání času jako těsně spjaté s dějícími se jsoucny (tj. jsoucny nově chápanými dějově, procesuálně, eventuelně jako „události“). Sám považuji za zcela logické se tázat po původu (eventuelně zdroji) času, protože naprosto stejně může být položena otázka po původu (zdroji) každého jsoucna a po původu jeho „událostného dění“ (neboť každé pravé jsoucno je vnitřně integrovanou událostí). To ještě zdaleka neznamená, že musíme nutně považovat čas za nějaké „jsoucno“; to by naopak bylo protismyslné, neboť bychom se museli tázat po tom, jakým událostným děním je sám čas. Zatímco však tradiční chápání „emergence“ předpokládá přinejmenším relativní setrvačnost toho, co oné emergenci nového předcházelo a co ji vlastně situačně umožňuje, emergující (nebo lépe „přicházející“) čas, tj. budoucnost, nemůžeme považovat za umožněnou a už vůbec ne vyvolanou či způsobenou ničím jsoucím jakožto daným, buď aktuálním nebo dokonce již minulým. Zatímco tradiční pojetí emergence předpokládá, že se uprostřed již jsoucího vynořuje cosi nového, co nelze z ničeho již jsoucího odvodit, v případě přicházející budoucnosti musíme předpokládat cosi mnohem radikálnějšího, neboť přicházející čas (budoucnost) umožňuje naopak, aby vůbec něco bylo (neboť „bytí“ je dění, je to výkon, který není možný ani myslitelný bez potřebného času). Musíme proto předpokládat, že přicházející budoucnost musí předcházet oné emergenci nového, které ve své uskutečnění se eo ipso stává jsoucnem: přicházející budoucnost takové uskutečňování nepochybně umožňuje, ale nezakládá, ale je odkázána ještě na jiný zdroj, totiž buď na zdroj čisté tvorby nového (v případě primordiálních jsoucen-událostí) nebo na zdroj srůstání čistého nového s již daným (kde ono „dané“ má buď charakter pouhého materiálu, což je většinou záležitost vyšších úrovní jsoucen-bytostí, anebo charakter „složek“, jež se samy aktivně zapojují do ustrojení a výkonu bytí takových vyšších událostí-jsoucen).
(Písek, 070424-2.)