Tento text se zabývá analýzou vztahu mezi jazykovým významem a pojmem, přičemž vznik pojmovosti klade do období antického Řecka. Autor rozlišuje mezi běžným pojmenováním, které je silně vázáno na aktuální věcný a slovní kontext, a pojmem, jenž je definován skrze výhradní vztah k intencionálnímu předmětu. Zavedení pojmů umožnilo oslabit závislost na bezprostřední situaci tím, že do procesu myšlení vneslo širší a neaktuální souvislosti. Tato změna měla zásadní vliv na strukturu lidského myšlení i jazyka, neboť dovolila promítat stabilní významové pozadí do vnímání konkrétních jednotlivin, které jsou nám dávány v naší zkušenosti. Pojmovost tak představuje mechanismus, který pomáhá překonávat nepřesnosti a omyly archaického užívání jmen založeného na pouhé analogii. Díky tomu bylo možné dosáhnout vyšší míry myšlenkové přesnosti a korigovat dřívější kognitivní nedostatky v procesu lidského poznávání.