Text zkoumá lidskou situaci skrze dialektiku mezi pocitem domova a cizinectvím. Autor zdůrazňuje, že potřeba mít domov je hluboce zakořeněna v lidské přirozenosti, avšak domov není člověku dán automaticky. Každý se stává domácím teprve postupně a v jádru zůstává příchozím, který musel být přijat okolím. Tento pocit nezařazenosti či cizinectví je vnímán jako univerzální lidská zkušenost, která v extrémních případech vede k existenciálnímu odcizení, jak ho popsal například Albert Camus. Úvaha však směřuje k etickému a existenciálnímu závěru: člověk by se neměl v žádném místě usadit s definitivní platností. Místo toho by si měl uchovat vědomí své dočasnosti a být neustále připraven vydat se znovu do neznáma. Být příchozím se tak stává životním postojem, který vyžaduje neustálou otevřenost a odmítnutí falešné jistoty trvalého zakotvení ve světě.
Člověk jako „cizinec“ (a jako „domácí“)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 5. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Člověk jako „cizinec“ (a jako „domácí“)
Lidská situace se nepochybně vyznačuje obojím: naprostá většina lidí vždycky věděla, co to je „doma“ a co je pro každého z nich „jeho domov“. Být někde „doma“ je hlubokou lidskou potřebou, jejíž kořeny jdou mnohem hlouběji než k pouhé jeho „společenskosti“. Zároveň však si je každý trochu uvažující člověk dříve nebo později více nebo méně vědom toho, že ono „doma“ je čímsi žádoucím, ale nikoli původně daným, tj. že se každý člověk musí „domácím“ teprve stát, že jím není „původně“, od počátku, případně „od přírody. Pro člověka (každého člověka) jako bytost, obdařenou vědomím a schopností si diferencovaně uvědomovat, se již v dětství vyjasňuje, že se narodil, tj. že „tu“ (tj. „doma“) původně nebyl, že „přišel“, že tedy byl a je „příchozím“ do tohoto domova, do rodiny, do města, země atd., vůbec že „přišel na svět“ (a tedy musel být „domácími“ také přijat, akceptován jako „také domácí“). Toto vědomí se za určitých okolností (ať už vnější nebo vnitřní povahy) může zesílit až v jakýsi deviovaný pocit nepřekonaného a snad nepřekonatelného „cizinectví“ (jak to popsal např. Camus). Ale deviovanost můžeme připsat jen takovým extrémním formám; samo jádro pocitu „cizinectví“ resp. jakési „nezařazenosti“ je vlastní každému člověku (a můžeme je pozorovat dokonce na domácích zvířatech; ostatně etologové nás informují o tom, jaký hierarchický řád panuje i v tlupách a smečkách divokých zvířat). A otázka, zda to třeba nemáme chápat (a interpretovat) jako cosi „přirozeného“ (v tom smyslu, že to je „mimo dobro a zlo“, tj. mimo rámec hodnocení a věcí pouhého konstatování), nýbrž něco, nač je třeba a snad i nutno „navazovat“, co je třeba pěstovat a kultivovat a dávat tomu to, „což jeho jest“, totiž jakousi závaznost: ty, člověče, se nikdy nezabydluj s nějakou definitivností, ale buď kdykoli připraven opět vyrazit do neznáma, a až se někam v tom „neznámu“ možná nakonec dostaneš, opět se tam nezabydluj, ale stále se považuj za „příchozího“, který se jednou opět vydá dál.
(Písek, 070511-1.)