Tento text se zabývá vztahem mezi děním a časovostí, přičemž zpochybňuje tezi, že naše chápání času jako předpokladu událostí je pouze produktem řeckého zpředmětňujícího myšlení. Autor argumentuje, že tato intuice je mnohem starší a vychází z každodenní zkušenosti archaických lidí, což dokládají starověké texty, například Deutero-Izajáš, které nejsou zasaženy řeckým vlivem. Rozlišování mezi věcným děním a časovým rámcem není podle autora výsledkem chybných jazykových návyků nebo pouhým zvykem mluvení, nýbrž odráží hlubší logickou strukturu řeči a široce chápanou lidskou zkušenost, kterou nelze redukovat pouze na smyslové vjemy. Text zdůrazňuje, že schopnost orientovat se v dění a zasahovat do něj je zakotvena v prastaré zkušenostní bázi, která předcházela formální pojmovosti. Tato perspektiva vybízí k přehodnocení vztahu mezi jazykem, myšlením a realitou času, který nelze interpretovat jako pouhý lingvistický konstrukt, ale jako fundamentální rozměr lidského bytí ve světě.
Dění a časovost / Čas a dění
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 5. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Dění a časovost / Čas a dění
Přemýšlení o „čase“ a „časovosti“ je staré, dávné; určitě je mnohem starší než vynález pojmů a pojmovosti. Jestliže jsme stále nakloněni chápat „čas“ jako předpoklad toho, aby se vůbec něco mohlo dít, není to proto, že jsme tak do hloubky ovlivněni zpředmětňujícím způsobem myšlení, jakému jsem se naučili (a jakému jsme „propadli“) pod vlivem starých řeckých myslitelů, ale je to založeno na každodenní zkušenosti již dávných, archaických lidí (a dosvědčuje to užívání slova „čas“ i věcně příbuzných slov už v dávných textech, nedotčených ještě řeckým vlivem; nejznámějším a běžně nejdostupnějším dokladem je třeba varování před přílišným soustředěním na minulost, na věci „starodávní“, a doporučení orientace na to, co přichází jako nové, nebývalé, překvapující, viz Deutero-Izaiáš, kap. 40-55 nejpozději ze sklonku 6. stol. př.Kr.). Pokud jde jen o „zvyk“, o navyklý „způsob mluvení“, je možné odkazovat k jazyku, ale nikoli k pojmovosti. A jazyk (jazykové zvyklosti) bývají dvojznačné – něco v nich je vskutku specificky jazykové (a pak jsou ty „návyky“ u různých jazyků různé), anebo nacházíme podobnosti a analogie u nejrůznějších jazyků, které spolu původně nesouvisí, které nenáleží do týchž okruhů apod. Pak už tedy nejde vlastně o problém toho kterého jazyka, ale o problém „řeči“ a její „logické“ výstavby (ovšem ještě pro „logizací“ řeckého typu, tedy před zpředmětňujícím zpojmověním). Všechno se proto zdá nasvědčovat tomu, že rozlišování mezi „věcným“ děním, které lze sledovat, orientovat se v něm a do kterého je dokonce možno nějak zasahovat, je prastaré a že není pouze výsledkem chybné interpretace v důsledku nějakých špatných návyků, ale že má své opodstatnění ve zkušenosti (pochopitelně zkušenosti velmi široce chápané, tedy neredukované na zkušenost smyslovou).
(Písek, 070514-1.)