Tento text zkoumá filosofický pojem přírody (FYSIS) v kontextu starořeckého myšlení. Autor upozorňuje, že chápání přírody předchází vzniku věd i samotné předsókratovské filosofii. Etymologicky se FYSIS vztahuje k tomu, co se rodí, roste a zaniká, což staví do zajímavého kontrastu neměnné principy raných myslitelů, jako byly atomy či apeiron. Text dále rozebírá napětí mezi tímto pojetím a povahou řeckých bohů u Platóna, což vrcholí u Aristotela. Aristotelés nahrazuje mnohost bohů jedinou První příčinou, která je nehybná a nezrozená. Vše fyzično je na této příčině závislé. Autor nastoluje otázku kauzality a teleologie – zda dlouhá řada následků vede k cíli, který se liší od počátku, a v čem spočívá rozdíl mezi první příčinou a konečným stavem světa, v němž ustává pohyb. Tento vnitřní rozpor v Aristotelově systému je v závěru označen za možný zárodek pozdějšího hegeliánství.
Příroda (FYSIS, natura)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 5. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Příroda (FYSIS, natura)
Jakési rozpoznávání a chápání „přírody“ je nejen mnohem starší než vědy o přírodě, ale dokonce než nejstarší pokusy starořeckých myslitelů o zkoumání tzv. FYSIS (což se obvykle, ale bez náležitého vyjasňování překládá právě jako „příroda“). Zdá se, že poněkud pozdější tradice připisovala (nedoloženě) většině předsókratovských myslitelů jakási pojednání PERI FYSEÓS (což se opět obvykle překládá jako „O přírodě“) nejspíš z jiných než „historických“ (historicky věrných) důvodů, ale věcně asi přece jenom oprávněně. Musíme ovšem sáhnout k etymologii, abychom si v tom udělali trochu jasno. „Fysický“ zřejmě původně znamená „vzniklý zrodem a rostoucí“ (a posléze zanikající zahynutím, smrtí); co se nezrodilo, neroste a neumírá, není „fysické“, tj. nemá „fysickou“ povahu, charakter, rysy apod. Aplikováno na presokratiky: Thaletova „voda“, Anaximenův „vzduch“, Anaximandrovo „apeiron“ a „aoriston“, Empedoklovy „prvky“, Leukippovy a Démokritovy „atomy“ nejsou „fysické“, tj. nemají žádnou „FYSIS“. Ovšem aplikováno na Homéra (nebo Hesioda atd.) to vede k potížím, jak si uvědomuje třeba Platón v Timaiovi (někteří bohové se zrodili, ale neumírají; jejich potomci mohou být bohy, ale také jen polobohy; bohové, např. Zeuz, na sebe mohou brát různé podoby, ale jen dočasně, takže takové jejich „podoby“ vznikají a zase zanikají, ale bůh zůstává bohem; atd.). To je pak zase třeba pro Aristotela důvodem, proč naprosto ruší mnohost bohů (není v této věci první mezi řeckými filosofy) i možnost jejich „rození“ – bůh je jeden jediný, a je nejen nevzniklý a nezanikající, nýbrž naprosto nehybný (ale přesto je první příčinou dalších a dalších následků, mířících posléze opět k nějakému nehybnému stavu „světa“). Tak je vše „fysické“ (tj. zrozené a rostoucí, a také posléze zanikající?) učiněno závislým na „první příčině“, ale není – aspoň u Aristotela – nikterak vyjasněno, co z oné předlouhé série následků, v níž každý následek se stává příčinou dalšího a sám zřejmě zaniká, vlastně nějak „zůstává“ a posléze se podílí na konečném stavu všeho, kdy ustává veškerý pohyb, protože všechno už takové, jaké „má být“. Jaký je tedy rozdíl mezi „první příčinou“ a „posledním koncem/cílem“? Došlo v té kauzální řadě vůbec k nějaké změně, která by nebyla zcela anulována, ale která by vedla ke „konci“, v něčem se lišícímu od „počátku“? (Tady je v Aristotelovi samém jakýsi zárodek mnohem pozdějšího „hegeliánství“.)
(Písek, 070520-1.)