Tato úvaha se věnuje historickému vývoji a hlubokým sémantickým proměnám pojmů příroda a přirozenost. Autor zdůrazňuje, že ačkoliv mají tyto termíny velmi dávnou minulost sahající až do předpojmového období, jejich dnešní užití se zásadně rozchází s původním významem. V současnosti je příroda vnímána jako sféra vnější vůči člověku, čímž dochází k jeho umělému vyčlenění z celku univerza. Zároveň se v běžné řeči prosadilo dělení na přírodu živou a neživou, což je v přímém rozporu s etymologickým kořenem slova odkazujícím k plození a růstu. Podobně i termín přirozenost ztratil svou vazbu na vznik a zrod, neboť je dnes používán k označení vlastností jakýchkoli objektů, včetně atomů či čísel. Text dochází k závěru, že filosofie musí tyto konvenční významy překonat a vymezit oba pojmy novým, přesnějším způsobem, který by reflektoval jejich skutečnou podstatu a vrátil jim jejich ztracenou hloubku v rámci odborného filosofického myšlení.