Tento text se zabývá Platónovým pojetím duše a jejího vztahu k "bezduchému" na základě dialogu Faidros. Analýza vychází ze Sókratova tvrzení, že veškerá duše pečuje o vše bezduché a obchází celý svět. Článek se zaměřuje na dvě klíčové otázky: co tvoří podstatu bezduchého a jakou podobu má zmíněná péče. Bezduché je v tomto kontextu chápáno jako neživé a postrádající vlastní pohyb. Naproti tomu duše je definována jako nesmrtelná a samohybná, představující zdroj a počátek pohybu pro vše ostatní. Zásadní rozlišení je spatřováno ve způsobu, jakým duše vyvolává pohyb v jiných věcech. Text rozlišuje mezi pohybem, který svou intenzitu předáváním ztrácí, a pohybem duše, jenž je zdrojem pohybu druhých, aniž by sám cokoli ze své podstaty pozbýval. Tento specifický, nesdělitelný druh pohybu zakládá ontologický rozdíl mezi duší a hmotným světem, nad nímž duše vykonává svou správu a péči.
Duše a „bezduché“ (u Platóna)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 6. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Duše a „bezduché“ (u Platóna)
Platón nechá svého Sókrata říci, že „veškerá duše pečuje o to, co je bezduché, a obchází po veškerém světě“ (Faidros III, 246b – s. 35). Bylo by zajímavé zkoumat, co to je to „bezduché“, a jak vlastně vypadá to „pečování“. Především k té první otázce: bezduché je zřejmě i neživé, tj. „bez života“, nejen „bez (vlastního) pohybu“. O něco dříve říká Sókratés Faidrovi také to, že „Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života“ (dtto III, 245c). Podle Platónem zvolené formulace, přiřčené Sókratovi, by se tedy stále („nesmrtelně“) pohybovalo nejen to, co by ničím (a nikým) jiným nebylo pohybováno, ale ani to, co by samo ničím jiným nepohybovalo: „Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu.“ (dtto). Chceme-li tedy věc upřesnit, musíme rozlišit dvojí způsob, jak lze pohybovat něčím jiným: a) takové vyvolání pohybu, které něco ze svého vlastního pohybu předává čemusi druhému a tudíž to ztrácí, takže tím svůj vlastní pohyb umenšuje, a potom b) takové vyvolání pohybu něčeho druhého, které sice onen druhotný, odvozený pohyb způsobuje (je mu zdrojem a začátkem), ale z vlastního pohybu naprosto ničeho neztrácí (právě proto jde v tomto případě o stálý, „nesmrtelný“ pohyb, vlastní pouze „duši“, s ničím „druhým“ nesdělitelný a na nic „bezduchého“ nepřenosný).
(Písek, 070617-1.)