Text se zamýšlí nad platností tradiční latinské zásady „De principiis non est disputandum“ v kontextu filosofického zkoumání. Autor poukazuje na zdánlivý rozpor: zatímco úkolem filosofie je neustálé prověřování posledních principů, smysluplná diskuse vyžaduje dočasné sdílení určitých východisek, aby se neztratila ve vnitřních pochybnostech. Zmíněná zásada je proto interpretována jako pragmatické pravidlo pro vedení disputace. Účastníci musí své pochyby o základech „metodicky“ odložit, aby umožnili diskusi určitý směr a vývoj. Toto odložení je však pouze provizorní; platnost závěrů diskuse zůstává vždy podmíněna tím, zda tyto principy obstojí při následné kritické reflexi. Ta je pro filosofické myšlení nezbytnou podmínkou, bez níž by poznání postrádalo pevný základ. Článek tak uzavírá, že i když je v zájmu efektivity diskuse nutné základy načas nekritizovat, jejich pozdější přezkoumání zůstává klíčovou povinností každého myslitele.
Principy a disputace (diskuse)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 6. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Principy a disputace (diskuse)
Už dlouho se traduje zásada, založená na zkušenosti (eventuelně zkušenost, formulovaná jako zásada), že nelze diskutovat o prvních zásadách, o „principech“: De principiis non est disputandum. Nebo také: Inter discordantes de principiis nulla est disputatio. V jistém smyslu to je vlastně jakási pragmatická zásada, která však musí být podrobena bližšímu přezkoumání. Dalo by se proti tomu namítat: cožpak není naopak odedávna zkoumání a vždy nové přezkoumávání „posledních principů“ jednou z hlavních povinností právě filosofů a filosofie? A na druhé straně: cožpak skutečné (pravé) myšlení nepředstavuje nutně ustavičnou disputaci, ano polemiku se sebou samým? Cožpak se zejména každý filosof vždy znovu neocitá v situacích, kdy nesouhlasí sám se sebou, kdy usilovně hledá, kde sám dělá hrubé nebo i jemné chyby a dopouští se omylů? Jistě tomu tak je, ale právě proto máme za to, že ona citovaná zásada má jen pragmatický charakter, tj. vztahuje se právě na podmínky disputace. Má-li totiž taková disputace mít smysl, musí jít určitým směrem, po určité cestě, na které se disputující spolu vydali k oné disputaci. Kritická reflexe, která by toho či onoho disputujícího vedla v tu chvíli k pochybnostem o vlastních východiscích a pozicích, by nutně musela onu disputaci narušovat. A tak se zdá, že všechno musí mít „svůj“ čas – v průběhu disputace se všechny pochybnosti o vlastních východiscích a „principech“, jakož i o východiscích a principech toho či onoho partnera musí „metodicky“ odložit, dát provizorně stranou, nemá-li být disputace zbavena smyslu. Ovšem důležité je učinit to právě jen provizorně, tj. zejména nezapomenout, že výsledky disputace a jejich platnost jsou podmínečné, protože závislé na tom, zda ony sdílené „principy“ jsou a zůstávají platné či nikoli, když budou – třeba později – podrobeny kritické reflexi, která je nejen nezbytná, ale která je právě pro filosofické myšlení dokonce conditio sine qua non.
(Písek, 070627-2.)