Předložený text se zaměřuje na hlubokou analýzu filosofického pojmu celku, přičemž klade důraz na jeho událostnou povahu a vnitřní provázanost s časovostí. Autor tvrdí, že autentický celek nelze chápat jako statickou entitu, nýbrž jako dynamický proces, který vyžaduje specifický intencionální model. V rámci tohoto modelu každá okamžitá jsoucnost v sobě nese a zpřítomňuje celou časovou strukturu dané události. Klíčovými termíny jsou „bylost“, označující již proběhlou část události, a „budost“, představující to, co z celku teprve nastane. Text argumentuje, že myšlenkové uchopení celku je nemožné bez reálného započítání obou těchto časových dimenzí. Autor identifikuje kritický nedostatek v dosavadním filosofickém myšlení, které sice reflektovalo minulost, ale systematicky opomíjelo otázku „budosti“, nebo ji redukovalo na specifický způsob jsoucnosti. Cílem práce je proto rehabilitovat zkoumání toho, co „ještě není“, jakožto konstitutivního prvku událostného bytí.
Celek (událostný)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 7. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Celek (událostný)
Pojem celku, který počítá s časovostí, jež charakterizuje „život“ (bytí) každého pravého celku, musí pracovat s příslušným intencionálním modelem, pro který ovšem platí, že každá okamžitá jsoucnost je významně spjata s časovým (tj. událostným) celkem tak, že sama v sobě (resp. sama sebou) zpřítomňuje jak to, co z události tohoto celku již proběhlo, tak to, co z ní ještě neproběhlo. Nazvěme to, co již proběhlo, „bylostí“ události-celku, a to, co ještě neproběhlo, její „budostí“. Nelze skutečně „myslit“, tj. myšlenkově uchopit „celek“, aniž bychom „reálně“ a „efektivně“ počítali s jeho bylostí a budostí (resp. správně: budostí a bylostí). Tak se pro nás stává prvořadým úkolem přezkoumat vše, co náleží k problému tzv. „budosti“ (zajisté platí totéž o „bylosti“, ale s tou se počítalo již dříve, i když otázky byly kladeny nesprávně; otázka po „budosti“ nebyla však položena vůbec, přesněji řečeno: již otázkou samou, pokud položena byla, bylo vyloučeno se na to, co „ještě není“, tázat jinak než jako na to, co přece jenom nějak „jest“.
(Písek, 070707-1.)