Tento text se zabývá etymologií a filosofickým významem pojmu aforismus, odvozeného z řeckého výrazu pro ohraničení či oddělení. Hlavním tématem je zkoumání napětí mezi přirozenou izolovaností aforismu a jeho nezbytným zapojením do proměnlivých kontextů. Autor uvažuje o tom, jak vstup do nových souvislostí mění smysl aforismu, a zároveň jak tento prvek dokáže zpětně osvětlit, zpřesnit a „pohnout“ danou situací. Úvaha se rozšiřuje k otázce, zda tuto funkci laboratorního vyčlenění problému mohou plnit i jiné formy, od jednotlivých slov a gest až po rozsáhlé systematické traktáty. Závěrem je formulován vztah mezi celkem a částí jako vzájemné ovlivňování: kontext dává slovu určitý smysl, ale slovo samo má schopnost kontext organizovat a činit úderným. Tato oboustranná „organizační mohutnost“ ukazuje, že ani celek, ani jeho složky nejsou v procesu utváření smyslu jednostranně nadřazené.
Aforismus a kontext / Kontext a „aforismus“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 7. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Aforismus a kontext / Kontext a „aforismus“
Slovo „aforismus“ je pravděpodobně odvozeno z původního řeckého slova AFORIDZÓ (ohraničuji, odděluji, vymezuji, a další). Jaký má či může mít smysl aforismu ve filosofii, která naopak zdůrazňuje význam širších souvislostí, kontextu? Nemůže být pochyb, že užití aforismu znamená vždy jeho zapojení do nějakého nového, s aforismem původně nesouvisícího kontaxtu. A stejně tak nemůže být pochyb o tom, že právě toto pro aforismus původně nevlastní zapojení do nových souvislostí musí smysl aforisu nějak pozměnit. Víme-li však, že se aforismus, vyslovený v určité konkrétní situaci, může osvědčit jako mimořádně trefný, otvírá se před námi otázka zvláště zajímavá: zachovává si aforismus něco ze své oddělenosti a vydělenosti, když je ho takto trefně užito, takže to dokonce vypadá, jako by najednou do té situace bytostně náležel? Pokud ano – a nikdo to, jak mám za to, nebude popírat – a pokud dokonce může při takovém vhodném užití dokonce nějak vyvolat vzpomínky na jiné situace, které dokázal neméně vhodně a úproduktivně osvětlit a jakoby „soustředit“, musí nás to dovést k velmi významnému problému, jakého charakteru je vlastně vztah mezi aforismem a růzností kontextů, v nichž se osvědčí jako platný a vyjasňující, snad dokonce řešení naznačující aktivní „prvek“, schopný každým takovým konkrétním a od jiných se více nebo méně odlišujícícm kontextem jakoby „pohnout“, něco s ním udělat, snad jej dokonce nějak pozměnit, přinejmenším dovést k větší zjevnosti a určitosti.
Pochopitelně nás to dříve či později musí přivést k otázce, zda tuto funkci aforismu může splňovat jen nějaký poměrně krátký výrok, nebo třeba už jediné slovo, eventuelně gesto či grimasa, a na druhé straně zda třeba tematicky přísně soustředěný traktát nemůže mít s celým svým rozsáhlým a komplikovaným aparátem a s celou svou systematickou výstavbou pdobný nebo dokonce stejný účel, totiž oddělit a vydělit určité téma, určitý problém a někdy celou problematiku ode všeho ostatního tak, aby případné řešení mohlo být uskutečněno za podmínek takřka laboratorních. V každém případě se však při zkoumání takto nadhozeného problému zřetelně ukazuje, že celek nikdy nemůže být pojat jako to, co naprosto a zcela určuje „části“ resp. „složky“, a naopak zase že nikdy nemůže být plně odvozován z oněch „částí“ či „složek“. Nakonec sám jazyk je toho dokladem: každé slovo má nějaké své významy, jimiž se liší od jiných slov, ale teprve v kontextu živé promluvy se takovém slovu dostává určitějšího smyslu, a to tím určitějšího, čím víc se další a širší aktuální jazykový kontext k němu sám vhztahuje a v onom určitějším významu jej do sebe zapojuje. A na druhé straně užité určitého slova může onen kontext opět ze své strany pozoruhodně upřesnit, precizovat a někdy učinit nečekaně úderným. Jakýsi druh „aktivity“ či spíše „organizační mohutnosti“ je třeba připustit pro obě strany.
(Písek, 070707-2.)