Tento text se zabývá filosofickým zkoumáním pojmu „počátek“ (arché) v kontextu konkrétních jsoucen i světa jako celku. Autor argumentuje, že dotazování po počátku jednotlivých událostných celků je legitimní a analogicky vede k otázce po počátku veškerenstva. Odmítá předpoklad věčného světa bez počátku a konce, přičemž zdůrazňuje, že každá vnitrosvětová událost musí splňovat dvě základní podmínky, aby mohla být považována za konkrétní celek: vnitřní sjednocenost a vnější vymezenost vůči celku světa či jiným událostem. Tyto podmínky vyžadují aktivitu ze strany samotné události, což implikuje, že se událost ustavuje jako subjekt svého vlastního dění. Text tak propojuje ontologii události s problematikou subjektivity a časovosti, přičemž rozlišuje mezi událostí jako celkem a událostí jako subjektem, který tento celek aktivně formuje. Tato reflexe otevírá hlubší vhled do povahy jsoucnosti jakožto dynamického procesu, v němž počátek není jen historickým bodem, ale konstitutivním prvkem identity.
Počátek (ARCHÉ)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 7. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Počátek (ARCHÉ)
Tázat se po „počátku“ čehokoli „konkrétního“ (tj. jakéhokoli „událostného celku“ jakožto srostlice vnitřní a vnější stránky, eventuelně srostlice budosti a bylosti, proměňující se s každou novou aktuální „přítomností“, tedy právě přítomnou „jsoucností“) má dobrý smysl už proto, že analogickou otázku je možno (a dokonce třeba) si klást zejména tehdy, jde-li o „veškerenstvo“, o „svět vcelku“. Není totiž nejmenšího důvodu, proč mít za to, že svět vcelku nemá a nikdy neměl žádný „počátek“, ale že trvá neustále, bez počátku a bez konce. A protože každá vnitrosvětná událost jakožto „konkrétum“ může být celkem jen za dvou podmínek, totiž že je vždy do jisté míry vnitřně sjednocená, a dále že je vždy do jisté míry vydělená s celku světa (pokud je svět celkem, a pokud není, že je tedy vždy do jisté míry vydělena od jiných událostí). To obojí předpokládá aktivitu ze strany jednotlivé „události“, a to opět předpokládá, že se událost stala subjektem této aktivity (eventuelně že si ustavila svůj subjekt, budeme-li chtít rozlišovat událost jako celek a událost jako subjekt tohoto událostného celku).
(Písek, 070716-2.)