Tato práce se zabývá pojetím textu jako události, nikoliv pouze jako fixního souboru znaků. Autor zpochybňuje tradiční vnímání textu jako definitivního a neměnného objektu a zdůrazňuje, že jeho podstata nespočívá v materiálním uspořádání písmen, nýbrž v procesu porozumění. Skutečný text či dílo se nachází až za smyslově vnímatelnými znaky, u myšlenky a ideje, k nimž se lze dobrat pouze skrze aktivní interpretační úsilí. Fyzický text je v tomto smyslu chápán jako příležitost, která umožňuje smyslu promluvit k adresátovi. Klíčovým prvkem je interakce mezi textem a čtenářem, kde čtenář nechává text promluvit, aniž by mu vnucoval předem daný význam. Text se tedy stává událostí v okamžiku, kdy je pochopen a kdy je jeho sdělení aktivně, avšak nenásilně přijato. Toto pojetí přesouvá těžiště od statické formy k dynamickému procesu komunikace a odkrývání smyslu, který přesahuje pouhou materiální stránku zápisu.
Text jako událost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 7. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Text jako událost
Pokud nechceme pod slovem „text“ rozumět jen jakousi řadu znaků, určitým způsobem seřazených, pak nadále už naprosto neobstojí přesvědčení, že text je něco jednou provždy definitivního, zcela pevného, na věky fixovaného (řečeno s Ovidiem, „aere perennius“, tj. trvalejší kovu, který je možno roztavit), a to fixovaného právě do určitým způsobem seřazených písmen, která sama o sobě nic víc neznamenají, než právě sama sebe jakožto písmena abecedy. To rozhodující v textu nespočívá v uspořádání oněch značek, ale v porozumění tomu, co je až za nimi (a nikoli v nich); to rozhodující je, jak textu porozumíme a zda se přes písmena a napsaná nebo vytištěná (eventuelně vyslovená, a tudíž také přes jednotlivé zvuky) umíme dostat k smyslu samému, k dílu, k myšlence, k ideji, které jsou až za vším smysly vnímatelným a smyslově přístupným. A tak se ukazuje, že jediný způsob, jak se můžeme „dostat“ ke smyslu textu, tudíž k „textu samému“ („dílu samému“), je zvláštní naše aktivita, která nechá text promluvit, aniž by mu přikazovala, jak mám promluvit. Text sám však nemůže promluvit jinak, než prostřednictvím toho, kdo jej chce přečíst a kdo mu chce porozumět. Takže to, co máme před sebou a čemu říkáme „text“, je pro text i pro nás pouze „příležitostí“ (šancí), aby smysl textu promluvil, aby nás oslovil a abychom toto promluvení a oslovení zaslechli a abychom mu porozuměli: aktivně, ale nikoli násilně.
(Písek, 070718-1.)