Tento text se kriticky zabývá vztahem mezi zenem a filosofií, přičemž jako výchozí bod využívá sedm estetických principů definovaných Miroslavem Novákem a japonským specialistou P. Hisamacuem. Autor se hlouběji zamýšlí nad zásadou „nepřesnosti“, která je vlastní zenistickému myšlení, a zkoumá možnosti její aplikace v rámci filosofické reflexe. Klíčovým tématem je důrazná kritika tendence ztotožňovat nepředmětné myšlení s pouhou logickou nedůsledností, neurčitostí či rezignací na přesnost. Text varuje, že paušální odmítání logiky ve jménu nepředmětnosti vede k cestě nefilosofie a antifilosofie. Namísto toho autor navrhuje nové, kvalitativně lepší chápání přesnosti, které překračuje hranice tradičního zpředmětňujícího paradigmatu. Argumentuje, že nepředmětné skutečnosti jsou ve své podstatě určité, avšak jejich uskutečnění je podmíněno konkrétní situací a reaktibilitou subjektu. Práce nakonec zdůrazňuje, že normou myšlení zůstává situační etický imperativ („ty máš“), který vyvstává tam, kde staré pojetí přesnosti vidí pouze selhání.