Tento text se zamýšlí nad Leibnizovou koncepcí světa jako „nejlepšího z možných“, který představuje dosažení maxima účinku s využitím minima prostředků. Autor konfrontuje tento klasický filosofický postoj se skeptickým pohledem moderní astronomie, která poukazuje na obrovský nepoměr mezi nesmírností vesmírných prostředků a výsledkem v podobě lidského vědomí. Článek argumentuje, že ačkoliv moderní poznatky vyvracejí představu Boha jako všemocného kouzelníka, myšlenka stvořenosti nemusí být definitivně opuštěna, nýbrž modifikována. Navrhuje, že obrovský rozměr vesmíru a miliardy let vývoje, včetně vzniku generací hvězd a těžkých prvků, mohly být nutnou podmínkou pro vznik komplexního života. Autor odmítá jak naivní optimismus, tak nihilistický pesimismus, který v evoluci vidí pouze bezvýznamnou náhodu. Místo toho naznačuje, že historie vesmíru může mít svůj smysl a plán v tom, že jej pravděpodobně nebylo možné realizovat jednodušším či rychlejším způsobem.
Svět – „nejlepší z možných“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 7. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Svět – „nejlepší z možných“
Leibniz (snad jako první) uvažoval o světě resp. o jeho stvořenosti jako o řešení „matematické úlohy“: skutečný svět je nejlepším ze všech možných, je dosažením maxima účinku využitím minima prostředků. O necelá tři staletí později se vynikající anglický astronom vyjádřil mnohem skeptičtěji, když poukazoval na to, že obrovitost vynaložených vesmírných prostředků je v nápadném nepoměru k k výsledku (jímž by měl být vznik života a dokonce zrod myslícího člověka. Dnes se nám tento nepoměr jeví dokonce jako ještě nápadnější. Pokusy o „theodiceu“ tím jakoby ztroskotaly, ale je tomu tak opravdu? Po mém soudu není novými poznatky myšlenka „stvořenosti“ definitivně vyvrácena, ale nepochybně musí být modifikována. Bůh už nemůže být chápán jako nějaký kouzelník, který všechno „ví“ dopředu a který je schopen vytvořit cokoli rázem, v okamžiku, pouhým vyslovení nějaké magické formulky. Nicméně Leibnizův nápad, že ani Stvořitel (tedy Monáda monád) nemůže stvořit cokoli, co by bylo možné nebo představitelné, má v sobě cosi platného: jestliže je náš Vesmír tak obrovský, že nedohlédneme jeho konců, a jestliže bylo opravdu nutné, aby se postupně vytvořilo několik generací hvězd, z nichž právě ty největší se musely gravitačně zhroutit a dovolit tak, aby vznikly těžší prvky, bez nichž by nemohl vzniknout život, a muselo-li trvat tak dlouho, než život i v relativně příznivých podmínkách jedné planety jedné hvězdy v jedné galaxii dospěl až k tak komplikovaným formám nejen ve smyslu biologickém, ale také psychologickém atd., lze z toho sice předčasně usuzovat, že v tom žádný plán, žádný dlouhodobý program nebyl, ale lze také myšlenku „stvoření“ opravit v tom smyslu, že to jednodušším způsobem a rychleji asi nešlo. Opuštění myšlenky „Boha“ jako nadpozemského kouzelníka a mága nemusí nutně vést k závěru, že „historie“ („vývoj“) Vesmíru je jen „náhoda“, postrádající smysl, nebo že život na naší domácí planetě je jen náhodný plesnivý povlak, který s vesmírnými procesy nemá žádnou souvislost. Opouštíme-li naivní a nezralý optimismus Leibnizův, nemusí se hned oddávat neméně naivnímu a přímo hloupému, neméně předsudečnému pesimismu resp. nihilismu zamítání všeho, co připomíná jakýkoli plán a smysl. Měli bychom být opatrní zejména proto, že takové zavrhování nějaké myšlenky předem a v celém rozsahu je ve skutečnosti neproduktivní nebo málo produktivní, přinejmenším dlouhodobě (i když někdy jisté zjednodušení může nějak dočasné „pozitivní“ výsledky přinést).
(Písek, 070727-1.)