Tento text se zabývá analýzou dlouhotrvajícího napětí mezi filosofií a theologií, které autor spatřuje v hluboké odlišnosti řecké a hebrejské myšlenkové tradice. Odmítá běžnou interpretaci, podle níž je tento spor dán pouhým vztahem theologie k mýtu a filosofie k vědě. Skutečný rozdíl podle autora spočívá v odlišném chápání času a narativity. Zatímco řecký logos se opírá o pojmovost a vymezení se vůči vyprávění, mýtus jako takový je bytostně orientován na minulost a její neustálé zpřítomňování. Naproti tomu klíčovým přínosem hebrejského myšlení je jeho radikální orientace na budoucnost a na to, co "ještě není". Text ukazuje, že toto zaměření k budoucímu, které není v moci přítomného ani minulého, tvoří podstatu hebrejské tradice a zásadně ovlivňuje i povahu theologie. Autor tak redefinuje konflikt jako střet dvou fundamentálních přístupů k časovosti a existenci, čímž překonává tradiční ideologizované vidění tohoto vztahu.
Filosofie x theologie / Theologie x filosofie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 8. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Filosofie x theologie / Theologie x filosofie
Dlouhotrvající konflikt filosofie (a věd) s theologií, jak jej známe z počátků nové doby a jak dodnes straší v některých jinak dost osvícených hlavách, má po mém soudu svůj původ právě v odlišnosti dvou velkých zejména (ale nejen) myšlenkových tradic, totiž řecké a hebrejské. K počátkům tohoto velkého setkání dvou „kultur“ docházelo již několik staletí před vznikem křesťanství a křesťanské theologie. Interpretovat zdroj tohoto napětí tak, že theologie je stále ještě příliš spjata s mýtem a mythologií, zatímco filosofie je na cestě k zvědečtění a k opravdové vědě, je prostě nesprávné, protože dává důraz na nepodstatnou stránku sporu (takže je tím onen spor, ono napětí falešně ideologizováno). Pokud pojmeme mýtus a mytologii tak, že rozhodující rys vidíme v narativitě, ukáže se pochopitelně, že řecký LOGOS se vskutku velmi ostře a zásadně postavil proti narativitě, tj. proti nejrůznějším vyprávěním (báchorkám), a že naproti tomu se co nejdůsledněji opíral o pojmy a pojmovost. A proti tomu ovšem je naprosto zřejmé, že hebrejské tradice s pojmy ani pojmovostí dlouho nepočítaly a narativity neopouštěly, a to ani v době, kdy už v pozdním židovstvu – řecký vliv lze beze všech pochyb zjišťovat. Zcela jinak ovšem vztah mezi obojím bude vypadat, když se soustředíme na dvojí různé chápání času a časovosti ještě i tam, kde v řeckých tradicích narativita ve jménu LOGU odmítána nabyla. Vyprávění má vždycky velmi blízko k času, neboť ve svém líčení musí čas předpokládat a také samo zpodobovat. A tu vidíme, že mytické vyprávění je soustavně orientováno na minulost resp. praminulosti, a svůj vlastní cíl vidí v tom, že naslouchajícímu tu pominulost prostředkuje a zpřítomňuje. Naproti tomu tím největší vynálezem hebrejského myšlení je soustředěná orientace myšlení (event. reflexe či praereflexe) směrem k budoucnosti a do budoucnosti, tedy orientace směrem k „něčemu“, co „ještě není“ (a zejména co není v moci čehokoli aktuálně přítomného, natož minulého).
(Písek, 070807-2.)