Tento text se zabývá Heideggerovou analogií mezi jsoucnem a bytím, kterou ilustruje na příkladu chůze a chodce. Autor přenáší tuto filosofickou úvahu do kontextu cest a cestování a ptá se, co tvoří společný základ všech cest. Zatímco Heidegger poukazuje na to, že bytí samo nemůže být jsoucnem (podobně jako chůze sama nechodí), autor textu tuto myšlenku rozvíjí kritickým směrem. Tvrdí, že pokud o něčem prohlásíme, že existuje, musí jeho bytí nutně zahrnovat dynamiku, trvání a změnu v čase. V tomto pojetí se bytí samo stává procesem, který autor nazývá cestou bytí. Úvaha tak směřuje k redefinici ontologické diference skrze pohyb a časovost, čímž zpochybňuje statické chápání bytí. Text představuje stručnou, ale hlubokou reflexi o vztahu mezi podstatou věcí a jejich existenciálním projevem v čase a pohybu, přičemž využívá metaforu putování jako klíč k pochopení jsoucnosti.
Cesta a cesty
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 8. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Cesta a cesty
Když chtěl Heidegger svým studentům přiblížit nezbytnost rozlišení mezi jsoucnem a bytím, užil analogie: co je tím společným, čím se vyznačují všichni chodící? Pochopitelně to je chůze. A Heidegger se zeptal: a co chůze sama, ta také chodí? A zcela podobně je tomu se jsoucnem a s bytím: čím se vyznačují všechna jsoucna? Tím, že jsou, tedy bytím (po mém soudu by bylo přesnější odpovědí, že jsoucností). Může tedy samo bytí být jsoucnem? Může samo „být“? (Upravíme-li to podle mého návrhu, nic se v argumentu nezmění: jsoucnost sama také nemůže být jsoucnem, tj. nemůže „být“.) V našem případě to musíme trochu upravit: na otázku „co je společné všem vykonávaným cestám“ resp. všemu „putování po cestách“ lze odpovědět jen, „cestování“; ale po cestování přece nelze putovat! A pokud se zeptáme: co je společné všem cestám? Pak jen to, že po nich lze jít, putovat, cestovat – ale že cesta samy přece necestují! – A tady vzniká otázka, zda v Heideggerově argumentaci přece jen něco nevázne: řekneme-li o něčem, že to „jest“, a vyvodíme-li z toho, že to je „jsoucno“, musíme zároveň vyvodit, že „bytí“ tohoto jsoucna znamená pohyb, tj. nejen trvání, ale změnu, proměnu v čase – tedy „cestu bytí“.
(Písek, 070807-3.)