Text pojednává o neschopnosti akademických filosofů rozpoznat skutečně nové a nosné myšlenky v okamžiku jejich vzniku. Autor kritizuje fakt, že většina filosofické obce postrádá schopnost posoudit kvalitu a dosah nových konceptů. I když Kant rozlišoval mezi tvůrčími filosofy a těmi, kteří o filosofii píší, existuje i třetí kategorie: učenci s encyklopedickými znalostmi, avšak bez schopnosti hlubšího vhledu. Rozlišení mezi těmito skupinami je pro současníky obtížné. V důsledku toho nové myšlenky často unikají pozornosti celé generace a jsou znovuobjeveny až s odstupem času, obvykle skrze myslitele druhé či třetí generace. Tito následovníci k nim často dospějí samostatně a teprve poté s údivem zjišťují, že dané myšlenky měly své předchůdce. Text tak poukazuje na chronické zpoždění v recepci filosofických inovací a na limitaci akademického prostředí při identifikaci intelektuálních průlomů.