Tento text se zabývá zásadním rozdílem mezi samotným aktem víry a jeho formálním vyjádřením v podobě formulí víry. Víra je zde definována jako spolehnutí se na přicházející „nové“, což představuje jedinou trvalou jistotu v kontrastu k pomíjivosti veškerého jsoucna. Formule víry mají sice nezanedbatelný, ale vždy pouze pomocný a odvozený význam. Autor zdůrazňuje, že reflexe víry musí být neustále obnovovaným procesem, který musí každý jedinec a každá nová epocha podstupovat samostatně. Pouhé „držení se“ či opakování historických formulí bez vlastní reflexe je v kontextu víry vnímáno jako neautentické, až podvodné. Každá nová reflexe musí vycházet z tradice, ale zároveň se od ní musí dokázat kriticky „odrazit“ a zachovat si vědomý odstup. Tento odstup, daný časovou vzdáleností mezi vznikem formule a současnou reflexí, je nezbytným předpokladem pro to, aby byl přístup k víře věrohodný, opravdový a odpovídající aktuální situaci věřícího člověka.