Tento text zkoumá proměnu chápání osobní identity a subjektivity v dějinách filosofie. Autor poukazuje na to, že tradiční pojetí identity jako neměnné a nezávislé substance vedlo při jejím zpochybnění k chybným závěrům o úplném zániku subjektu. Tato krize byla prohloubena filologickými rozdíly a nejasnostmi mezi latinskou a germánskou tradicí, zejména v chápání pojmu ex-sistence. Text zdůrazňuje potřebu vnímat subjekt nikoli staticky, nýbrž jako radikální dění a osobní historii. Tento posun, inspirovaný mysliteli jako Kierkegaard či Leibniz, rozšiřuje pojem subjektivity mimo hranice antropologie. Subjekt je nahlížen v kosmickém měřítku jako přirozená jednotka zahrnující živé organismy i mikroskopické struktury, včetně atomů či buněk. Integrace vnitřního a vnějšího aspektu skutečnosti do nového konceptu identity, který chápe subjekt jako srostlici těchto dimenzí, představuje podle autora jeden z nejvýznamnějších a nejnaléhavějších úkolů pro filosofické myšlení budoucnosti.
Identita osobní (i „událostná“) / Subjekt – jeho identita (i „personální“)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 9. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Identita osobní (i „událostná“) / Subjekt – jeho identita (i „personální“)
Pod vlivem dávné tradice, která chápala identitu nejen jako neměnnost, ale především jako naprostou nezávislost na čemkoli vnějším (esse in se et per se) je mnoho myslitelů přesvědčeno, že zpochybněním a ztrátou „sub-stance“ byl zpochybně a ztracen sám „sub-jekt“. Tato záměna a přímo chyba bylo zčásti umožněna i onou filologickou zvláštností dvojího původu a také významu slovesa subicio (totiž jednou odvozovaného od sub-iaceo a podruhé od sub-iacio). Důraz na ex-sistenci sub-jektu, který je pro filosofii od Leibnzize a po Leibnizovi tak významný a kterému dodal na váze zejména Kierkegaard a na něj navazující myslitelé 20. století, byl asi uspíšen, ne-li vůbec umožněn díky svébytnosti germánské filologie (a etymologie) a díky obrovskému zájmu o jazyk s tím spojený; v zemích, kde převládly jazyky odvozené z latiny nebo latinou mohutně ovlivněné, z toho vznikly na dlouhou dobu nejasnosti a rozpaky, které v některých případech ještě nedávno ústily přímo v popření subjektu (mluvilo se o „ztrátě subjektu“ jako tématu ve filosofii). Ve skutečnosti jde o jedno z nejvýznamnějších témat a o jeden ze základních problémů: jak můžeme a máme chápat identitu subjektu, který je radikálně pochopen jako dění, jako „osobní“ historie? A opět se také zde ukazuje, že se nemůžeme a nesmíme omezit jen na člověka a na antropologii: „subjekt“ představuje problém a téma v kosmickém smyslu. Subjektem není jen člověk, ale také živočich a rostlina, dokonce jednotlivá buňka; na počátku minulého století byla snad poprvé formulována a zveřejněna myšlenka, že dokonce atom je možno a dokonce nutno chápat jako „osobu“ (Person, viz ), a po řadě let razil Pierre Teilhard de Chardin termín „přirozená jednotka“ (unité personnelle) ve smyslu celostné struktury, charakterizující veškerou skutečnost a představující – ve vzpomínce na Aristotela, ale také na Leibnize) jakousi „srostlici“ vnitřního a vnějšího (le dedans – le dehors). Tím vším a mnoha dalšími momenty se nové chápání „subjektu“ a zejména jeho „identity“ stalo prvořadým problémem a tématickým úkolem nejen pro filosofii dneška, ale také zítřka a možná i pozítří.
(Písek, 070907-2.)