Tento text kriticky reflektuje vliv geometrického a matematického myšlení na moderní pojetí pojmů, konkrétně na chápání fenoménu vztahu. Autor poukazuje na to, že pod tímto vlivem došlo k idealizaci znehybnění myšleného, čímž se vztah stal pouhým konstatovatelným faktem, odděleným od procesuálního aktu vztahování. Zatímco skutečné vztahování je aktivní výkon probíhající v čase a vyžadující určitou dobu k realizaci, matematizovaná pojmovost tento časový rozměr vytěsňuje. Takový přístup je však uplatnitelný pouze u izolovaných intencionálních objektů, nikoli u plné skutečnosti. Při aplikaci na fyzikální realitu pak dochází k redukci složitých skutečností na zjednodušené myšlenkové modely. Čas je v tomto rámci degradován na pouhou další dimenzi srovnatelnou s prostorem, což autor ilustruje na příkladech kvantifikace elektromagnetických či gravitačních sil. Text vybízí k přehodnocení statického vnímání vztahů a k uznání nezbytné role času v každém živém výkonu vztahování.