Text rozebírá zásadní rozdíl mezi vědeckým a filosofickým diskurzem. Zatímco věda vychází ze společných základů a směřuje od jedinečného k obecnému za účelem vysvětlení neznámého skrze známé, filosofie se vyznačuje pluralitou východisek. Cílem filosofického myšlení není unifikace, nýbrž schopnost nahlédnout jedinečnost a odlišnost skrze nové přístupy, které zpochybňují samozřejmosti. Autor argumentuje, že snaha filosofů o odlišení není pouhým projevem individualismu, ale metodickým nástrojem k rozpoznání nového a svébytného, co dosud unikalo pozornosti. Filosofie se nesnaží převádět fenomény na to, co už známe, ale hledá cesty, jak porozumět specifičnosti daného problému či situace. V závěru text zdůrazňuje, že skutečné myšlení musí v ideálním případě obsáhnout obě tyto polohy – vědeckou snahu o obecné vysvětlení i filosofickou citlivost k neopakovatelné jedinečnosti a přicházejícím změnám. Tímto způsobem filosofie plní svou nezastupitelnou roli v lidském poznání.
Filosofie (plur.) – jejich různost / Myšlení – jeho „různost“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 9. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Filosofie (plur.) – jejich různost / Myšlení – jeho „různost“
Přinejmenším od počátků nové doby se jako základní rozdíl mezi vědou (přesně vědami) a filosofií (filosofiemi) vyjevuje jejich způsob diskurzu resp. kritického rozhovoru: ve vědách se předpokládá společné východisko a spory se týkají jeho aplikace na typické konkrétní případy, zatímco ve filosofiích jde o různá východiska (o která nemá smysl vést spor), kde každý přístup má ukázat (v „praxi“ předvést) své přednosti při řešení problémů v konkrétních případech (a situacích). V důsledku toho ve vědeckém přístupu je každá „jedinečnost“ převáděna na „obecnost“, zatímco ve filosofii je cílem z „obecností“ dospět k lepšímu rozpoznání „jedinečností“, a to právě odlišným, novým způsobem, který dovolí vidět i to, co zatím unikalo pozornosti. Dalo by se to říci i tak, že filosofie hledá odlišné, svébytné východisko právě proto, aby našla cestu k rozpoznání odlišnosti, svébytnosti toho, co učinila předmětem svého zájmu, svým tématem, svým problémem, na co zaměřila své dotazování. Zatímco vědecký (zejména a původně přírodovědecký) přístup chce nepoznané „vysvělit“, „objasnit“ na základě toho, co už víme, filosofický postup hledá nová východiska a nový přístup, aby uprostřed převládajícího „známého“ rozpoznal to, co je „jiné“, co se „liší“, eventuelně co třeba i zpochybňuje ty přístupy jimž jsme zvyklí a které už považujeme za samozřejmé. Zdá se, že tendence filosofů se odlišit od jiných (která bohužel dnes často zaniká v stále víc převládajících tendencích, jak zvládnout rychleji než ostatní totéž a jak se rychleji a účinněji přizpůsobit předvládajícím trendům a tendencím a chovat se jako nadaná rybka, která v ničem nezůstává pozadu) nemusí být vždycky znehodnocována jako neracionální (např. individualistická) chuť se odlišit, ale jako cosi věcně funkčního, řekněme jako profesionálně konstituovaná metoda najít zvláštnosti, odlišnosti, výjimečnosti, jedinečnosti – a nepřevádět je na to, co už známe nebo co tu už bylo, ale včas rozpoznat „to nové“, co to ještě nebylo a co „přichází“. – Pravé „myšlení“ musí ovšem umět obojí.
(Písek, 070908-3.)