Tento text se zabývá kritickou analýzou pojmů „příroda“, její „ničení“ a role člověka v těchto procesech. Autor zpochybňuje běžné tvrzení, že moderní věda a lidská činnost jsou výhradními viníky narušování přírody. Argumentuje, že samotná příroda od svého vzniku po Velkém třesku neustále proměňuje a likviduje své vlastní výtvory, například při termonukleární syntéze v jádrech hvězd nebo pohlcováním hmoty v černých dírách. Pokud je člověk chápán jako produkt přírody, pak i jeho destruktivní působení lze interpretovat jako jeden ze způsobů, jímž příroda ničí samu sebe. Text dochází k závěru, že k překonání tohoto paradoxu je nezbytná zásadní revize našeho chápání reality a světa. Musíme zcela nově definovat postavení člověka ve světě a jeho vztah k tomu, co nazýváme „přírodou“, abychom se vyhnuli reduktivním závěrům o nevyhnutelnosti přírodní sebedestrukce.
Příroda a její „ničení“ / Člověk a „příroda“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 9. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Příroda a její „ničení“ / Člověk a „příroda“
Co vlastně znamenají slova, že současná věda se vysokou měrou podílí na narušování a ničení přírody (jak se to často ozývá)? Cožpak věda narušuje přírodní „zákony“? Je člověk nepřírodní tvor („nepřirozené zvíře“)? Odkud se pak bere jeho ne-přírodnost a proti-přírodnost, event. nepřirozenost a protipřirozenost? Je člověk „produktem“ nějakého nefungování přirozenosti, přírody nebo přírodních „zákonů“? Zejména však: neznáme už nepřehledné množství případů (a většinou dobře dokumentovaných nebo přinejmenším velmi plausibilně interpretovaných), kdy „příroda“ ničí své vlastní výtvory resp. sama sebe? Tak např. poměrně brzo po Velkém Třesku „příroda“ dala zrod částicím a prvním atomovým jádrům, převážně vodíku s trochou helia, a jen naprosto výjimečně jádrům některých těžších prvků. A brzo se jí to znelíbilo a začala ta nejlehčí jádra „likvidovat“ a z jejich stavebních prvků budovat prvky těžší (a to za pomoci gravitace – rovněž přírodní!). Metoda vytváření – „produkování“ – těžších jader měla ovšem také vedlejší – a to mimořádně ničivé! – účinky: kvanta již vytvořených atomů se při hroucení hvězd (a celých center galaxií) ztratila do „černých děr“. To je nepochybný doklad toho, jak „příroda“ dokáže ničit (při nejmenším vážně poškozovat) samu sebe. Takže se ukazuje, že k takovému ničení „přírody“ vůbec není zapotřebí nějakého aktéra, např. člověka. A navíc ten aktér je vlastně také produktem přírody – a pokud něco z přírody opravdu „ničí“, je to jen jeden ze způsobů, jak „příroda“ ničí samu sebe. – Chceme-li se těmto závěrům vyhnout, musíme revidovat celý svůj přístup ke skutečnosti a k tzv. „přírodě“, tj. musíme zcela jinak chápat skutečnost, přírodu a vůbec svět, a zejména člověka a jeho postavení ve světě (a na světě), jeho místo ve skutečnosti a jeho vuztha k oné tzv. „přírodě“.
(Písek, 070910-2.)