Text se zabývá vztahem filosofa k jeho době, společnosti a ostatním lidem. Autor vychází z předpokladu, že posláním filosofa je náprava poměrů, v nichž lidé žijí, a že má vůči druhým nezpochybnitelné závazky. Zároveň však zdůrazňuje, že filosof nesmí slepě podléhat požadavkům své doby, nýbrž si musí uchovat kritický odstup. Tento odstup je klíčový pro jeho schopnost nahlížet svět nezaujatě a objektivně. Esej nastoluje zásadní otázky týkající se možnosti a oprávněnosti takového vymanění se z daností, do nichž se každý člověk rodí – ať už jde o rodinu, tradice či sociální poměry. Autor zkoumá, do jaké míry se filosof může a smí považovat za osvobozeného od determinujícího vlivu svého prostředí a co mu dává právo k tomuto odstupu. Úvaha tak směřuje k samotné podstatě filosofické existence jakožto napětí mezi hlubokou společenskou odpovědností a nezbytnou nezávislostí ducha, která umožňuje pravdivé poznání.