Text zpochybňuje tradiční lineární chápání času, které je výsledkem historické geometrizace a matematizace myšlení. Autor argumentuje, že budoucnost nemá pevný počátek, ze kterého by přicházela, ale spíše končí v okamžiku, kdy začíná skutečný čin či událost. Tímto započetím aktivity zaniká podstata budoucnosti jakožto něčeho, co „ještě nenastalo“. Dokument kritizuje model časové osy, na které je přítomnost pouze bodem oddělujícím minulost a budoucnost, a označuje jej za hluboce chybný. Namísto toho navrhuje, že čas a budoucnost jsou bytostně spjaty s aktivitou subjektů. Tam, kde chybí opravdové jednání, nepřichází ani čas. Naopak čím intenzivnější a hlubší je aktivita vyvíjená subjekty, tím více se prohlubuje i samotná budoucnost a její význam. Budoucnost tak není předem daným prostorem, do něhož pasivně směřujeme, ale dynamickým rozměrem, který je aktivně utvářen, otevírán a zakořeňován prostřednictvím autentického lidského konání a událostí.