Text pojednává o proměnách pojetí kauzality od antiky po současnost. Autor poukazuje na to, že moderní věda výrazně zredukovala původní Aristotelovo vymezení čtyř příčin pouze na příčinu působící (causa efficiens), přičemž zcela zavrhla příčinu cílovou, látkovou a formální. Tato redukce vedla k metodologickému ochuzení. Klíčovým momentem v dějinách kritiky kauzality je učení Davida Huma, který zpochybnil racionální průhlednost kauzálního spojení a poukázal na jeho závislost na zvyku. Autor navrhuje nové pojetí inspirované etymologií českého slova "příčina", které odkazuje k aktivitě či „přičinění“. Namísto připisování aktivity příčině samotné je třeba ji přisoudit subjektu, který na podnět reaguje. Teprve reakcí subjektu se z předcházejícího děje stává skutečná příčina. Tento přístup umožňuje překonat neudržitelné mechanistické pojetí kauzality a otevírá prostor pro nové chápání vztahu mezi subjektem a světem.
Příčinnost (kauzalita) / Kauzalita (příčinnost)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 9. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Příčinnost (kauzalita) / Kauzalita (příčinnost)
Novodobé a moderní pojetí příčin a příčinnosti je ochuzeným a zjednodušeným zbytkem pojetí staršího, původně řeckého. Tzv. „příčinné vysvětlení“ bylo původně chápána v mnohem větší šíři, i když bylo vysoce hodnoceno. Byl to teprve Aristotelés, který se svým opravdu mimořádným zaujetím pro „vědeckost“ a pro myšlenkovou soustavnost svého učení vymezil čtyři druhy „příčin“, z nichž dvě bychom už dnes vůbec nemohli za příčiny uznat (totiž látku a formu, MORFÉ a HYLÉ, causa formalis a causa materialis), zatímco proti příčině finální (télické) bylo od počátku nové doby sneseno tolik námitek a kritik (už v rámci zavržení aristotelství), že byla převážnou většinou nejen vědců, ale i filosofů zcela zavržena. Výsledkem byla pak právě ona redukce příčin na příčiny působící z minulosti (causae efficientes). Pokusy o resuscitaci příčin finálních, k nimž čas od času, ale opětovně docházelo, troskotaly na neudržitelném pojetí času a časovosti, v jehož důsledku se nakonec i každá causa finalis jevila jako časově předchůdná, antecedentní – a tudíž vlastně jako causa efficiens, jen jiným způsobem působící. Nejhlubší kritikou kauzality přispěl do dějin myšlení o „příčinách“ David Hume. Zjednodušeně lze říci, že kauzální souvislost lze vidět buď jako setrvačnost téhož (takže v tzv. kauzálním procesu se vlastně vůbec nic nestane, jen se to pak trochu jinak „jeví)“, anebo jako změnu něčeho v něco jiného, což ovšem musí zůstávat racionálně zcela neprůhledné a podle Huma je založeno pouze na zkušenosti s „obvyklým“. Humova kritika pojetí kauzality nebyla ve své podstatě nikdy vyvrácena, jen se obchází a zapomíná. Náprava se může – jako tak často – inspirovat českým jazykem, který slovem „příčina“ zřetelně poukazuje k aktivitě, k činění resp. „při-činění“. Nesmíme to však ponechat v rámci tradičního připisování onoho činění resp. aktivity „příčině“ samé, ale musí tu aktivitu po právu připisovat subjektům, které na onu tzv. „příčinu“ reagují (každá re-akce je přece „akcí“). Tak docházíme k jazykovému paradoxu (tedy jen zdánlivému paralogismu), že to je reagující subjekt, který z nějakého antecedentu teprve svou reakcí „udělá“ příčinu. Právě v tomto bodě se rozhoduje o celé povaze nové koncepce, která má a musí nahradit neudržitelné pojetí „kauzality“.
(Písek, 070926-3.)