Tato studie se zabývá fundamentálními aspekty pojetí času a časovosti, přičemž kritizuje běžně přijímaný, avšak nezdůvodněný předpoklad, že čas je neoddělitelnou součástí reálného světového dění a jeho proměn. Autor argumentuje, že pokud považujeme budoucnost za integrální složku aktuálního světa, fakticky tím popíráme jeho skutečnou otevřenost vůči tomu, co teprve nastane. Hlavní tezí textu je nutnost nahlížet na čas, respektive na jeho klíčovou složku, jako na entitu svébytnou a nezávislou na konkrétních světových událostech. K dosažení hlubšího pochopení je nezbytné přehodnotit tradiční představy a rozlišit různé významy pojmu čas. Klíčovým se stává pojetí budoucnosti jako základu veškeré časovosti a dění, který však sám o sobě není součástí tohoto dění, nýbrž tvoří jeho nezbytný ontologický předpoklad a umožňuje jej. Text tak vyzývá k radikální změně v nahlížení na vztah mezi časem, světem a procesem uskutečňování vnitřně sjednocených událostí, čímž otevírá prostor pro nové pochopení povahy jsoucna a jeho směřování.
Čas a budoucnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 10. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Čas a budoucnost
Základní překážkou k hlubšímu pochopení nejvlastnější povahy „času“ a „časovosti“ je ničím nezdůvodňovaný, ale jakoby za samozřejmý považovaný (často nejen nevyslovený, ale ani zřetelně neuvědomovaný) předpoklad naprosté spjatosti času s „reálným“ děním, tj. s uskutečňujícími se změnami ve světě i světa samého. Čas a časovost jsou tak považovány za součást a složku světového dění, jsou jedním z jeho aspektů či vlastností resp. vlastností rozmanitých způsobů jeho dění a jeho proměn. To by však zároveň nutně znamenalo, že součástí reálného světa (a jeho časové povahy) je i jeho dosud neuskutečněná, nenastalá budoucnost. Právě v tom je však skryto nejen hluboké nedorozumění a neporozumění, ale přímo fundamentální chyba. Jestliže však přiznáme, že budoucnost světa (a budoucnost každého reálného dějství, přesněji: každé uskutečňované pravé, tj. vnitřně sjednocené události) je součástí či složkou tohoto světa, ve skutečnosti opravdovou budoucnost tomuto světu odpíráme, tj. odpíráme m u jeho otevřenost ve vztahu k budoucnosti. Na druhé straně ovšem nutně platí, že chceme-li tuto otevřenost světa (a každého událostného dění) do budoucnosti zachovat, musíme akceptovat nutnou konsekvenci, totiž že čas resp. určitá složka času či časovost veškerého světového dění, musí být pochopena jako vůči světu svébytná a samostatná. A pokud se o to pokusíme a budeme náležitě důslední ve vyvozování všech důsledků, budeme muset odlišit – proti dosavadní tradičním představám a ponětím a v rozporu s nimi – různé významy slova čas. A musíme akceptovat jeden význam tohoto slova, který poukazuje k budoucnosti nejen jako základu všeho času a časovosti, ale jako základu a předpokladu veškerého dění vůbec, ovšem základu, které není součástí dění, ale který veškeré dění umožňuje a zakládá.
(Písek, 071011-1.)