Text zkoumá etymologický a filosofický význam pojmu „pokrok“, odvozeného z latinského slova progredior (krok kupředu) a gradus (stupeň). Autor zdůrazňuje, že pokrok není jen mechanickým pohybem v prostoru, ale cíleným procesem probíhajícím krok za krokem. S odkazem na filosofa Emanuela Rádla text argumentuje, že směřování vpřed je nezbytné pro záchranu, zatímco návrat či ústup jsou vnímány negativně. Hlavním tématem je rozlišení mezi pouhým postupem a skutečným pokrokem, který vede k vyšší kvalitě, správnosti a hodnotám. Skutečný pokrok tedy neznamená pouze jít dál, ale především stoupat výš. Je to orientace v dění, která směřuje k lepší a dokonalejší úrovni bytí. Tato analýza ukazuje, že idea pokroku v sobě nese vnitřní nárok na neustálé zdokonalování a dosahování vyšších stupňů vývoje, čímž překonává pouhou změnu polohy v čase či prostoru.
Pokrok – myšlenka
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 10. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Pokrok – myšlenka
Termín je latinského původu, je odvozen od slovesa progredior, což znamená dělám krok kupředu. Zajímavé je, že od počátku spolu s tímto „postupem kupředu“ zaznívá jiné latinské slovo, totiž gradus, tj. stupeň. Je v tom vlastně obsaženo všechno podstatné a základně důležité: je tu někdo jdoucí (nebo něco postupující), a to krok po kroku, eventuelně stupínek po stupínku. Rádl vyjadřuje cenu či hodnotu onoho „postupu kupředu“ přímo mocnou výzvou: „Záchrana je v cestě kupředu, nikoli v cestě zpátky!“ (Hned na začátku brožury „K politické ideologii sudetských Němců“, Pha 2003, str. 95.) A proč je zapotřebí směřovat stále kupředu? Co se tím vlastně míní? Vždyť směr „kupředu“ se vždycky řídí tím, jak se postavíme: stačí se obrátit čelem vzad a „kupředu“ se změní „dozadu“, jakož i opačně. A přece taková slova jako „couvat“, „ustupovat“, „vracet se zpět“ mají nepřeslechnutelný pejorativní nádech. (Už v bibli najdeme např. slovo, jak se pes „vrací k vývratku svému“, Př 26,11.) Zřejmě nejde jen o směr v prostoru, ale o orientaci v širší situaci, která je v pohybu, tj. orientaci v dění, které samo je orientováno, tj. má nějaký směr. Právě to je to podstatné: nejde jen o pouhý postup o kus dál, a dokonce nejde ani jen o postup stále stejným směrem (tedy nikoli bloudění), nýbrž o „směr“, který vede k něčemu lepšímu, vyššímu, správnějšímu, tedy k nějaké vyšší úrovni, k vyššímu „stupni“. Ten „stupeň“ (gradus) tam má své důležité místo: jde o krok nejen dál, ale také výš, čili o „pokrok“.
(Písek, 071012-3.)