Tato filosofická úvaha se zabývá povahou lidského myšlení a jeho vztahem k realitě, přičemž zdůrazňuje, že ne každá mentální aktivita je nutně filosofická. Cesta k filosofii se otevírá skrze uvědomění si zásadního rozdílu mezi subjektivním aktem myšlení a myšleným obsahem. Klíčovým faktorem v tomto procesu je jazyk, jehož vývoj a komplexnost umožňují distanci od bezprostředního vnějšího světa a předmětnosti. Autor tvrdí, že skutečná filosofie začíná tam, kde je brán vážný zřetel na intencionální korelát, který přesahuje pouhé smyslové vnímání i subjektivní výkon mysli. S odkazem na Husserlovu fenomenologickou tradici text rozvíjí myšlenku, že filosofické myšlení sice využívá pojmy a modely jako nezbytné nástroje, ale jeho vlastním cílem je směřovat k realitám, které nejsou klasickými předměty. Podstata filosofického tázání tak spočívá v práci s nepředmětnými intencemi. "Věc" filosofie je ve své podstatě "ne-věcí" či "ne-předmětem", což vyžaduje specifický přístup k myšlenkovému modelování skutečnosti, který překračuje hranice běžného objektivizujícího uvažování.
Myšlení a jeho „věc“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 10. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Myšlení a jeho „věc“
Filosofie je záležitostí myšlení; ale ne každé myšlení je filosofické, a ne každé myšlení vede k filosofii. Cesta k filosofování se otvírá jen tomu myšlení, které si v nějaké podobě klade otázku rozdílu mezi myšlením (jako aktivitou mysli, tj. jednotlivého člověka) a „myšleným“, tj. tím, k čemu se myšlenkové akty vztahují. Tím, jak se před nás tato otázka staví, jak se nám vtírá a vnucuje, se dostáváme na cestu filosofie. Myšlení je od počátku velice těsně spjato s promlouváním, a to je možné jen v nějakém jazyce. Ustavení a stálé zkvalitňování a zesložiťování (ustavičně postupující komplikování) jazykových výkonů (aktů) umožňuje a zakládá onu pro myšlení tak charakteristickou emancipaci a ergo distanci myšlení od věcí, od předmětného světa, které jsou nebo mohou být myšleny. A ta distance mimo jiné spočívá v tom, že v myšlení může být myšleno dokonce nejen to, co jako věci nebo jako předměty nás ve vnějším světě obklopuje, ale také mnoho, mnoho jiného. Rozlišování mezi tím, co může být myšleno, aniž by to náleželo mezi věci a předměty vnějšího světa, a mezi tím, co lze najít právě jen ve světě kolem, je prvním krokem k filosofování a k filosofii. Jinými slovy: skutečná filosofie začíná tam, kde vedle subjektivního výkonu myšlení a vedle věci, kterou lze smyslově vnímat, se nějak začíná brát vážně, že tu je ještě něco dalšího (přinejmenším třetího), totiž – jak by bylo možno s Husserlem, ale po úpravě, říci – intencionální korelát intencionálního aktu (nemluvme hned o intencionálním objektu či předmětu, protože budeme chtít zavést také „intencionální non-objekt“ či „ne-předmět“) jako nezbytný člen pojmovosti resp. pojmově strukturovaného myšlení. Pochopitelně to je pouhý počátek: k vlastní „věci“ se filosofické myšlení může dostat sice pouze za předpokladu práce s pojmy, a tudíž i za předpokladu myšlenkové práce s intencionálními „modely“, ale smyslem a cílem filosofování je dostat se myšlenkově k těm skutečnostem, k nimž se ony „modely“ odnášejí resp. jejichž „modely“ opravdu představují (možné přesněji: které jsou oněmi modely vskutku myšlenkově „modelovány“). A právě to není dost dobře (nebo v plnosti a celé šíři) možné bez myšlenkové práce s nepředmětnými intencemi, neboť to, co je „věcí“ filosofie, vlastně žádná „věc“ není, není to žádný „předmět“, ale je to „ne-věc“ resp. „ne-předmět“.
(Písek, 071014-3.)