Tento text se zabývá ontologickým pojetím události a její vnitřní téličností, tedy inherentním směřováním k cíli. Autor definuje událost jako dění, které se vyznačuje integritou a celistvostí, jež v sobě sjednocuje počátek, průběh a konec. Jakmile je určitému procesu přiznán charakter události, získává tím směr k vlastnímu uskutečnění a dosažení finálního stavu. Tento proces realizace však není přímočarý; vnější okolnosti a různé překážky mohou způsobit, že událost svého přirozeného konce nedosáhne, nebo dospěje k výsledku kvalitativně odlišnému. Text dále rozvíjí hierarchickou strukturu událostného dění, v níž události vyššího řádu do svého průběhu integrují události nižší úrovně jako nezbytné součásti či materiál. Událost je tak nahlížena jako dynamický a sjednocený celek, jehož bytí je konstituováno neustálým pohybem od počátku k cílenému konci, přičemž integrita celku zůstává klíčovým prvkem pro pochopení jeho časového vývoje.
Téličnost „události“ (modelově)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 10. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Téličnost „události“ (modelově)
Jakmile se událost začne „dít“, začíná zároveň směřovat ke svému „konci“ (neboť událost je ex definitione dění, které má svůj počátek, průběh a konec, takže po celou dobu se vzdaluje od svého počátku a směřuje – „cílí“ – ke svému konci). Jakmile nějakému procesu, nějakému dění přiznáme sjednocenost, integritu, celostnost, přiznáváme mu tím charakter směřování k vlastnímu uskutečnění a tím k dosažení „konce“. Každé událostné dění, které je takovým „celkem“ (takovou jednotou, integritou), vykonává své „bytí“, tj. své uskutečňování tak, aby dospělo ke svému konci. Na cestě k tomuto konci se ovšem mohou vyskytnou okolnosti nepříznivé, mohou se naskytnout překážky menší nebo větší, takže se může stát, že událost ke svému konci nedospěje buď vůbec, nebo odlišně, tedy vlastně k odlišnému, jinému konci. Jsou také takové události (zejména vyšší úrovně), které ze svého bytostného určení musí do svého uskutečňování zapojit jiné, nižší události jako nezbytnou součást, takřka „materiál“ (i když nikoli materiál „mrtvý“, vůči tomuto pro sebe jakoby „cizímu“ určení netečný).
(Písek, 071014-4.)