Tento text kriticky přehodnocuje Aristotelovo tradiční rozdělení filosofie na teoretickou a praktickou. Autor argumentuje, že ačkoliv toto rozlišení přetrvává po tisíciletí, význam obou termínů se proměnil a vyžaduje neustálé vymezování vzhledem k danému mysliteli. Hlavní teze spočívá v tvrzení, že čistě teoretická filosofie ve smyslu pasivního nahlížení pravdy neexistuje. Každé myšlení je totiž specifickým druhem aktivity a naučené praxe, která vyžaduje zvládnutí určitých postupů a neustálé zdokonalování. Rozdíl mezi teoretickým a praktickým by tedy neměl být hledán v povaze samotné lidské činnosti, ale v cíli a předmětu, k němuž se naše myšlení upíná. Text rovněž reflektuje současný odklon od „první filosofie“ k disciplínám zaměřeným na konkrétní společenské, politické či vědecké problémy. Tento trend autor vnímá jako ústup od základních filosofických otázek k parciálním tématům, která vědy samy nedokáží plně uchopit. Cílem úvahy je ukázat, že filosofie jako celek je nutně praktickou činností kultivace myšlení.
Filosofie „teoretická“ a „praktická“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 10. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Filosofie „teoretická“ a „praktická“
Aristotelovo rozdělení filosofie resp. filosofických disciplin na teoretické a praktické sice formálně přežilo víc než půl třetího tisíciletí, ale význam obou termínů prodělal veliké změny. Proto je třeba vždycky znovu obě slova náležitě vymezit, a to vždy s ohledem na toho určitého myslitele, o kterého nám jde. Pokud bychom se chtěli vrátit k Aristotelovi, pak musíme prohlásit, že nic takového jako pouhé vnitřní „zírání na pravdu“ v jeho smyslu není možné, že tedy každá filosofická disciplína a navíc i sama filosofie jako celek (ve své úplnosti) musí být chápána jako „praktická“. Jen zdánlivě lze přímo rozumem „nahlížet“ třeba čísla nebo geometrické útvary (to právě inspirovalo staré Řeky k onomu rozlišení mezi EPISTÉMÉ a pouhou DOXA). – Na druhé straně však je třeba s termínem „praxe“ a „praktický“ zacházet velmi obezřetně, neboť i teoretizování (a vůbec myšlení) je určitým druhem praxe, a to praxe, které je třeba se naučit (vyučit), je třeba zvládnou určité postupy, dokonce i určité rutinní postupy, a to jak s ohledem na „předmět“myšlení a zkoumání, tak i bez ohledu na jakýkoli takový „předmět“ (resp. ne-předmět).
Zkrátka a dobře: „teoretická“ filosofie přesně v Aristotelově smyslu neexistuje a existovat nemůže, nebo každé myšlení (a filosofie je nutně záležitostí myšlení) je činnost, aktivita, je to praxe, v níž se každý musí stále zdokonalovat. Přesto je v onom rozlišení a rozdělení rozumné jádro, ale netýká se nás a naší aktivity. nýbrž toho, k čemu se naše – zejména myšlenková – aktivita zaměřuje. Jestliže se dnes většina filosofů od tzv. „první filosofie“ odvrací a omezuje se na různé „druhé filosofie“, představuje to odvrat od základních filosofických otázek a převážné soustředění na tzv. „reálnou“ problematiku, ať už morální, společenskou, politickou, anebo kulturní a „humanitní“, případně také vědeckou, tj. takovou, která se vědám samý stále jakoby vymyká, dělá jim potíže, ale vědy samy se jí nějak nedovedou zcela zbavit.
(Písek, 071015-1.)