Tento text zkoumá povahu události jako aktivního dění, které se nemůže odehrávat v izolaci, ale musí se opírat o vnější i vnitřní podmínky. Autor vychází z Whiteheadovy kritiky konceptu nezávislé existence a zdůrazňuje, že každá reálná událost vyžaduje pro svou realizaci ukotvení v širším kontextu vesmíru. Ústřední otázkou však zůstává, jak může vzniknout nová a jedinečná událost, která není plně determinována svým okolím. Text rozlišuje dvě roviny spoléhání: zaprvé spoléhání na stabilitu a loajalitu subkomponent, které událost konstituují, a zadruhé spoléhání na „plán“, jenž je zakotven v budoucnosti. Právě toto zakořenění v tom, co ještě nenastalo, umožňuje události zachovat si svou jedinečnost a nepřevoditelnost. Událost tak není pouhým produktem minulosti, ale aktivním vztahem k budoucímu závazku, který vtahuje do své přítomné realizace. Tato ontologická závislost na budoucím horizontu je klíčová pro pochopení procesuální povahy skutečnosti.
Spoléhání a „spolehlivé“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 10. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Spoléhání a „spolehlivé“
Událost je děním, a své dění musí aktivně vykonávat. Své dění ovšem nevykonává (většinou) do prázdna resp. izolovaně od jakékoli své situovanosti; ovšem i když bychom abstrahovali od jejího „okolí“ (okolních podmínek a daností atd.), pak musíme počítat s tím, že událost nějak „zpracovává“ i své „vnitřní“ podmínky, počítá s nimi, bere je vážně a opírá se o ně. Whitehead poukazoval na zásadně pomýlený koncept tzv. nezávislé existence (3581, s. 115); jeho chybnost spočívá v tom, že „žádné jsoucno nelze uvažovat abstrahovaně od vesmíru“ (3581, s. 33). Aby se událost mohla dít, tj. aby mohla vykonávat své dění, své bytí, musí se o něco opírat; kdyby se nemohlo o nic opírat, nemohla by se stát reálnou události (nemohla by se „realizovat“), zůstala by jen „virtuální“ událostí, a to ještě na mnohem nižší rovině resp. mnohem „nedovyvinutěji“. Naší otázkou však musí být, zda to okolí, prostředí, zda ten „celek vesmíru“ (jak o něm mluví třeba právě Whitehead) stačí, aby se událost – tj. nová, jedinečná událost – mohla třeba jen začít dít, odehrávat. Vždyť tu je ještě ta událost sama: ta přece není „dána“ těmi okolnostmi, tím okolí, tím „celým vesmírem“, ale musí mít svou jedinečnost nějak někde zakotvenu, musí někde, v něčem kořenit, musí se opírat o něco, co ještě není dáno, a to právě v tom, čím je sama jedinečná a tudíž na nic jiného nepřevoditelná. A tak se dostáváme k velmi závažnému rozlišení: každé složitější (vyšší) pravá událost se musí jednak spoléhat na určitou pevnost a aspoň částečnou loajálnost svých subsložek, které ji někdy časově předcházejí a někdy dokonce přežívají, ale na druhé straně na onen „plán“, který je zároveň pro událost závazkem a který je a vždycky musí být zakotven či zakořeněn v budoucnosti, tedy v tom, co ještě není, a tím zakotvením či zakořeněním to jakoby „vtahuje“ do své budosti.
(Písek, 071027-3.)