Text se věnuje hlubší charakteristice „událostného dění“, které definuje jako „pravou událost“. Autor zdůrazňuje, že takové dění nelze redukovat na setrvačnosti, i když událost tyto prvky dočasně integruje jako své funkční stavební kameny. Tyto složky nejsou vůči celku lhostejné, nýbrž se adaptují na úlohy, které jim událost v rámci svého průběhu přiděluje. Zásadním motivem je reinterpretace Whiteheadova konceptu „plánu organismu“. Tento plán není chápán jako statický vzorec vně času, ale jako dynamický úkol a závazek, který je neustále dopracováván aktivním výkonem bytí události. Proces uskutečňování události vyžaduje citlivou reakci na vnější prostředí i na nové podněty vznikající z vlastního působení události. Studie tak ukazuje, že pravá událost představuje organickou syntézu, v níž se identita a směr dění utvářejí v reálném čase skrze vzájemné působení mezi integrovanými částmi a rozvíjejícím se celkem, čímž se odlišuje od pouhého trvání předmětů.
Událostné dění
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 10. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Událostné dění
Je třeba vážně uvažovat o charakteristice dění, které můžeme specifikovat jako „událostné“, tj. které můžeme označit jako „pravou událost“. Takové dění nemůžeme totiž redukovat na setrvačnosti, protože setrvačnost je právě to, co se uprostřed dění neděje (resp. co se děje nesrovnatelně pomaleji než samo dění zmíněné události); setrvačnosti obvykle nejsou omezeny trváním události, a to ani co do minulosti (předcházely počátku události a trvají i v jejím průběhu), ani co do budoucnosti (zůstávají aktuálně skutečnými i po konci události), a to aniž by mohly být z průběhu události vyřazeny jako k ní nenáležící, jako jí „cizí“. Právě naopak: naprostá většina pravých událostí dočasně (tj. po dobu trvání vlastního dění nebo po dobu i kratší) integruje takové setrvačnosti (či částečné setrvačnosti) do svého vlastního dění jako jejich „stavební kameny“. Nejde ovšem o stavební kameny vůči událostnému dění zcela netečné, nýbrž naopak vůči němu nějak vnímavé a schopné na ně nějak reagovat, schopné se přizpůsobit té úloze, kterou jim událostné dění přiděluje a pro kterou je do svého průběhu angažuje. To však předpokládá, že událost nestanovuje jen úlohy pro své „podřízené“ složky, ale také sobě samé. Whitehead tomuto „ukládání úloh“ říká „plán těla“, „plán organismu“ (v SMW, ); bylo by nepochopením chápat tento plán jako něco předem stanoveného resp. vyňatého z času a z dění události samé. Přesto musíme s něčím jako „plán“ nebo „úkol“, „závazek“ či „povinnost“ počítat, ale nikoli jako s něčím daným a hotovým, nýbrž jako s něčím, co má být zčásti dodrženo, ale zčásti teprve dopracováno, a to jednak – a především – aktivním výkonem bytí samotné události, jednak – a to podle okolností – aktivním reagováním jak na ty skutečnosti, které jsou jakožto „dané“ někde v nejbližším okolí oné události, jednak i na skutečnosti, které vznikají teprve v důsledku této schopnosti události reagovat na své okolí.
(Písek, 071028-1.)