Tento text kriticky zkoumá vliv počítačové techniky na naše chápání pojmu 'dění' a 'událost'. Přestože počítače přinesly převratné možnosti v simulaci pohybu, zejména v astrofyzice, jejich současná architektura zůstává v jádru mechanická. Autor tvrdí, že současné stroje nefungují jako události, ale pouze simulují procesy vnějšími prostředky, postrádajíce niternou angažovanost svých složek. Miniaturizace součástek sama o sobě neřeší absenci událostného charakteru prvků. Text navrhuje dvě cesty pro budoucí vývoj: buď dosažení úrovně skutečných událostných celků skrze extrémní miniaturizaci, nebo využití vyšších přirozených jednotek podobných organickým strukturám. Perspektiva rozvoje počítačů tak spočívá v odklonu od čistě technického vybavení směrem k integraci organických prvků nebo jejich alternativ, které by umožnily vznik složitějších událostných komplexů. Tím by počítače přestaly být pouhými stroji a staly se aktivními účastníky dění.
Dění a počítač
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 11. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Dění a počítač
Vynález počítačů a počítačové techniky měl velký význam také v tom, že dovoloval do té míry neslýchané možnosti, jak simulovat pohyb a dění (to se osvědčilo např. v astrofyzice, která byla do té doby omezována možnostmi pouhého individuálního „počítání“, tj. práce jednotlivých „počtářů“. Bylo to obrovské technické zlepšení, ale mělo to de facto negativní vliv na promýšlení té základní otázky, co to vlastně je „dění“ či dějství (a co to je „událost“, především pak „pravá událost“). Avšak simulace, jak ji provádějí počítače současného typu, je hrubě nedostatečná v tom, že je prováděna stále způsobem takříkajíc „mechanickým“, tj. že sám počítač nepracuje tak, že by sám byl událostí nebo že by alespoň s událostmi a na základě událostí docházel ke svým řešením a výsledkům. I když se všechny základní prvky, z nichž je počítač „sestaven“, stále větší měrou miniaturizují, stále ještě to nejsou prvky „událostné“, které by se nějak mohly zapojovat do širších kontextů (např. postupů či programů) také svou niternou angažovaností, tedy jako do „událostí“ vyšších úrovní. Zdá se proto (přinejmenším, jak mám za to), že se tu otvírá dvojí možná cesta ke skutečně zásadní proměně: buď se podaří cestou dalších a dalších miniaturizací dospět až ke skutečným „událostným celkům“, které se pak zdaří zapojit do vyšších struktur nejenom „zvenčí“, tj. po jejich vnější stránce, anebo budou nalezeny nějaké „přirozené jednotky“ vyšší, které budou „niterně“ nakloněny zapojování do vyšších komplexů (také událostných, ale třeba už ve formě nepravých událostí, jež by byly napodobením nebo alternativou organických buněk, tkání až i organismů). Dalo by se to vyjádřit také tak, že perspektiva dalších směrů rozvoje „počítačů“ by spočívala v jistém omezení jejich technické výbavy a výstroje a ve stále větším zapojování prvků „organických“ resp. jejich nějaké od pozemského typu odlišné alternativy.
(Písek, 071111-1.)