Tato práce se kriticky zabývá Aristotelovým pojetím přírody (fysis) a zkoumá hluboké napětí mezi klasickým a moderním přístupem k její ontologické existenci. Zatímco Aristotelés ve svém díle Fyzika považoval existenci přírody za natolik zřejmou a bezprostředně danou, že pokus o její formální dokazování pokládal za nepatřičný, až přímo směšný, současná filosofická a vědecká reflexe tento předpoklad zásadně problematizuje. Text se zaměřuje na podrobnou analýzu faktorů, kvůli nimž již nelze přírodu přijímat jako nezpochybnitelný a transparentní fakt, a zkoumá epistemologické důvody, které nás vedou k potřebě jejího nového a důsledného zkoumání. Práce sleduje proměnu vnímání fysis od řecké antiky až po současnost a hodnotí, jakým způsobem je naše porozumění přirozenému světu formováno historickým vývojem myšlení a rozvojem techniky. Cílem je prokázat, že to, co bylo pro antického myslitele nezpochybnitelným východiskem, představuje pro dnešního člověka vysoce komplexní filosofický problém, který vyžaduje novou konceptualizaci a hlubší ontologické ukotvení. Celý rozbor pak směřuje k nutnosti rehabilitovat základní otázku po podstatě přírody v rámci aktuálního filosofického diskurzu.