Text navrhuje novou interpretaci pojmu „transcendentní“ v opozici k tradičnímu kantovskému pojetí. Autor definuje transcendentno jako to, co přesahuje sféru lidské subjektivity, vnímání a myšlení, ale k čemu se vědomí může vztahovat prostřednictvím intencionálních aktů. Tato intencionalita nemíří k věci o sobě přímo, nýbrž skrze zdokonalování zprostředkujícího aparátu. Klíčovým momentem v tomto vývoji byl řecký vynález pojmovosti, který umožnil lepší kontrolu myšlenkových aktivit a otevřel cestu k nové „říši ducha“. Tato sféra, zahrnující čísla a geometrické útvary existující mimo čas a prostor, byla Řeky považována za pravou skutečnost. Postupné zkoumání těchto entit vedlo k vycvičení přesného myšlení a k využívání matematiky jako nástroje pro poznávání transcendentního světa. Tento proces však měl zásadní důsledky pro chápání předmětného světa jako celku. Autor tak ukazuje, jak se z původních pokusů a omylů vyvinula sofistikovaná metoda poznávání toho, co nás přesahuje.
Transcendentní – nové vymezení
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 11. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Transcendentní – nové vymezení
Pokud bychom nadále chtěli užívat termínu „transcendentní”, budeme muset významně reintepretovat jeho smysl (zejména proti pojetí Kantovu). Transcendentní je to, co přesahuje sféru naší subjektivity, tj. našeho vnímání i myšlení (našich vědomých aktů, výkonů), ale k čemu se naše vědomí etc. může vztáhnout jako k něčemu, co není jeho součástí resp. složkou. Toto vztažení, tj. intencionální akt, nemusí bezpodmínečně mířit k něčemu takovému, čemu Kant říkal „věc o sobě”, přímo (ostatně, jak bychom mohli prokázat, toho ani není schopno, rozhodně ne ve smyslu nějakých „bezprostředních dat zkušenosti”, jak se to táhne anglosaským empirismem), ale může svůj zprostředkující aparát postupně vylepšovat, a to jak v drobných detailech, tak v celkových programech a strategiích (zpočátku jde jen o vylepšení formou „zkoušky a omylu”, přičemž pozpornost je zcela soustředěna směrem k výsledku resp. cíli). Zvláštním způsobem takového „vylepšení” byla řecký vynález pojmů a pojmovosti, jehož zcela mimořádným přínosem byla schopnost měnit a lépe kontrolovat průběh myšlenkové (intencionální) aktivity (tj. i jednotlivých intencionálních aktů). A právě díky tomuto vynálezu byla objevena jakoby celá nová říše „skutečností” (v napodobení Patočky lze mluvit o jakési „nové oblasti ducha”, i když on měl na mysli „oblast transcendentálna”, už v husserlovském smyslu). Touto novou říší, která ovšem byla starými Řeky interpretována jako sféra „pravých skutečností” (event. „pravé skutečnosti”), byla říše Řeky interpretována jako sféra „pravých skutečností” (event. „pravé skutečnosti”), byla říše čísel a geometrických útvarů. Postupným prozkoumáváním oněch nových „skutečností”, které neměly nikde v tomto světě žádné své „místo” a které byly také zcela vyňaty z času (a jakýchkoli časových souvislostí, tj. včetně nějakých „vlastních”) bylo „přísné” a „přesné” myšlení postupně vytrénováno takovým způsobem, že se matematiky (a geometrie) stále víc používalo k pokračujícímu poznávání světa „transcendentních” skutečností, což mělo některé povážlivé důsledky pro chápání „předmětného světa” vůbec.
(Písek, 071125-1.)