Text podrobně zkoumá etymologické a filosofické konvence spojené s termínem transcendentní a zásadním způsobem zpochybňuje jeho vhodnost pro označování vyšší či absolutní skutečnosti. Autor upozorňuje, že latinský původ slova transcedo odkazuje k náročnému výkonu přešplhávání, což je aktivita vyvěrající primárně z lidské strany. Hlavní kritika směřuje k tomu, že vlastnost lidského aktivního směřování k přesahu je neprávem a nelogicky přisuzována samotnému cíli tohoto směřování. Ačkoli člověk ve svém životě transcenduje k něčemu novému, jinému či vyššímu, tato cílová skutečnost se tím sama o sobě nestává transcendentní. V určitých filosofických kontextech lze dokonce uvažovat o pohybu přesně opačném, tedy o takzvané descendenci, kdy se to vyšší sklání k člověku a sestupuje na nižší úroveň. Text v závěru zdůrazňuje, že žádná skutečnost není transcendentní jako statická vlastnost, ale může být chápána jako transcendující, což autor považuje za znak její pravosti. Prostorové metafory jsou pak vnímány pouze jako pomocné nástroje, které mohou být v hlubším zkoumání zavádějící.